Jak vyzrát na zkušené kapry

Zpět

Jak vyzrát na zkušené kapry

Ranní ticho spící přírody přeruší šplouchnutí kapřího těla. Jsou tady! Nevím přesně kde, protože celou hladinu zakrývá hustá mlha, ale charakteristický zvuk skákajících šupináčů poznávám bezpečně i po sluchu. Napětí roste, až konečně zapípá hlásič. Dvakrát krátce a pak následuje divoká jízda. Není třeba zasekávat, ryba visí na háčku a prchá do hloubky. Uchopím prut a souboj začíná.
Většina rybářů chytá na položenou s klasickými srkačkami, na rohlíkové boilies a další měkké nástrahy. Tato technika je účinná hlavně pro lov středně velkých ryb. Pokud chci častěji lovit i větší jedince nebo dokonce největší ryby v revíru, musím změnit taktiku. Ošálit kapřího profesa není jednoduché. Okoukaným nástrahám, trčícím nad koulí šrotu, se zdaleka vyhne. Velká ryba potřebuje kvalitní potravu a to ji lisované nebo foukané pamlsky nedodají. Tvrdé kuličky boilies, které byly za tímto účelem vyvinuty v Anglii, tuto schopnost mají. Obsahují proteiny a další důležité složky, které jsou pro dokonalou kapří výživu nezbytné. Zázračné boilies zná dnes snad každý rybář. Pro mnohé však zůstává správné používání této nástrahy stále záhadou. Nejde přitom o nic složitého. Nejdůležitějším okamžikem je začít tvrdým nástrahám věřit. Záběry větších ryb nejsou tak časté, ale úlovky většinou stojí za to.

Základem úspěchu je správný návazec
Kromě nástrahy je koncová montáž bezesporu nejdůležitější součástí celé udice. Kvalitní prut či naviják jsou výborným pomocníkem, ale na záběr trofejního šupináče nemají žádný vliv. Nikdo nemá patent na rozum a žádný zaručený recept neexistuje. Navíc každý revír má svoje specifika a všude funguje něco jiného. Rozhodujícím faktorem je například profil a složení dna nebo proudění vody. Tvrdé dno na pískovně vypadá úplně jinak, než na zarostlé tůni nebo v proudící řece.

Jak začít
Vycházím z jednoduchých montáží, které dle potřeby nahrazuji složitějšími variantami. Pokud přijedu na nějaký revír poprvé, nechám si poradit od kolegů, kteří zde mají dostatečné zkušenosti. Na jeden prut navážu doporučenou montáž a na druhý nějakou svoji osvědčenou, které věřím. Jednoduché montáže pocházejí ze začátku devadesátých let, kdy se s lovem na boilies v našich vodách začínalo. V dnešní době se dají s úspěchem použít i při lovu na kukuřici a je možné kombinovat je s krmítkem. Jejich základem je průběžné olovo a pletená šňůra. Modernější montáže bývají podstatně složitější. Pletené šňůrky jsou kombinované nebo zcela nahrazené fluorokarbonovým vlascem. Různé kroužky a obratlíky zabraňují mazaným kaprům vyplivnout podezřelé sousto. Olova navlečená napevno, znásobují úspěšnost záseku. Nad koncovou montáž se velmi často navazuje několik metrů tzv. šokové šňůry, která podstatně zmenší pravděpodobnost předření vlasce o ostré hrany a překážky. Dříve se běžně používala pletená šňůra, ale v poslední době jsou mnohem populárnější fluorokarbonové vlasce 0,40 – 0,5O mm. Někdy se pomyslný kruh neustálého vylepšování uzavře a všechny super novinky kapři prohlédnou. Paradoxně se pak stane nejúspěšnější právě nejstarší montáž, na kterou už zkušené ryby dávno zapomněly. Proto neexistuje žádný zaručený recept. Když chci chytat velké ryby, musím zkoušet osvědčené fígly a současně vymýšlet nové a neustále je zdokonalovat. Někdy je rozhodující třeba celková délka návazce nebo vzdálenost nastražené kuličky od obloučku háčku. Kaprařina je prostě věda a bez neustálého bádání se úspěch nedostaví.

Návazec č.1 – Retro z devadesátých let

Základem montáže je průběžné olovo (cca 100g) a návazec 20 – 30 cm z pletené šňůrky, který se pomocí karabinky naváže rovnou na kmenový vlasec nebo šokovou šňůru. Při výrobě této montáže začínám stejně jako u ostatních od kuličky. Na pletence navážu smyčku, kterou pomocí jehly protáhnu kuličkou a zajistím zarážkou. Kuličku navlékám z důvodu, abych mohl nastavit správnou vzdálenost obloučku háčku od kuličky. Tu nastavuji většinou 1 - 5 mm. Potom navážu bezuzlovým způsobem háček. Doporučuji speciální kaprařské háčky (např. Long Shang nebo Curve Shang). Jsou sice dražší, ale mají perfektní tvar a vynikající ostrost. Na druhém konci pletenky navážu jednoduchým uzlem smyčku a návazec je hotový. S jednoduchou montáží jsme úspěšně lovili velké kapry na Novomlýnské nádrži začátkem devadesátých let. Po téměř patnácti letech slavil úspěch při první návštěvě revíru Štít, kdy se mi s nastraženou kukuřicí podařilo chytit nádherné kapry 16,5 a 15 kg. Větší rybu jsme na této výpravě nechytili. Naopak na jedné z dalších výprav na Toušeň tato montáž i kukuřice zcela zklamala. Jasným favoritem se stal návazec, který si oblíbil kamarád Jirka Marek.

Návazec č.2 – Pletenka s fluorokarbonem
Jedná se o moderní, ale poměrně jednoduchou montáž. Fluorokarbonové vlasce jsou hitem posledních let. Zkušení kapraři je používají jako kmenové i šokové šňůry a pochopitelně i při výrobě koncových montáží. Jejich předností je rychlá potápivost, pevnost a oděruvzdornost. U fluorokarbonové montáže je hlavním trumfem minimální viditelnost, způsobená lomem světla, který je téměř shodný s vodou. Tento materiál vytlačil do pozadí šokové šňůry z pletenky, včetně olověných šňůr.

Ke zhotovení montáže potřebujeme fuorokarbon 25 lb, pletenou šňůru, olovo s gumičkou, plastické olovo, klip s gumičkou, háček, smršťovací hadičku, zarážku na boilie, kuličku boilie, jehlu.

Na pletence (cca 20 cm) uvážu smyčku. Jehlou propíchnu kuličku, kterou protáhnu smyčku a zajistím zarážkou. Kulička slouží pro správné odhadnutí délky šňůrky od háčku.

Navléknu háček na šňůru.

Nastavím správnou vzdálenost kuličky od obloučku háčku a ten navážu bezuzlovým způsobem.

Kuličku sundám, aby mi nepřekážela a navléknu smršťovací hadičku k vylepšení chytlavosti, na část háčku a šňůrky.

Navázaný háček s hadičkou ponořím na několik vteřin do vroucí vody, až se hadička dostatečně zatáhne.

Druhý konec pletenky navážu s fluorokarbonem (kravský uzel) tak, aby pletenka byla dlouhá 3 – 6 cm a fluorokarbon 15 – 20 cm. Na jeho druhý konec navléknu gumičku a navážu dvojitým uzlem smyčku.

Na očko smyčky nasadím klip.

Gumičku přetáhnu přes klip, čímž zabráním nechtěnému vyvléknutí návazce.

Na šokový nebo kmenový vlasec navléknu olovo s gumičkou. Vlasec navážu ke klipu, který zatáhnu do gumičky olova.

Na uzlík mezi pletenkou a fluorokarbonem namáčknu kuličku plastického olova a návazec je hotový.

Návazec č.3 – Montáž 360
Velmi účinný návazec, původem z Anglie, určený pro těžké vody. Je vhodný zejména pro plovoucí, ale i potápivé boilies. Díky promyšlené konstrukci přelstí i nejrafinovanější kapry. Háček navlečený na obratlíku se otáčí o 360 stupňů a tím komplikuje vyplivnutí nástrahy. Obratlík s háčkem je navázaný přímo na fluorokarbonový vlasec.

Ke zhotovení montáže potřebujeme fuorokarbon 25 lb, pletenou šňůru, obratlík, háček Long Shang nebo Curve Shang, gumičku na klip, gumové stopery s kroužkem, zarážku na boilie, kulička boilie, jehlu.

Na pletence (cca 10 cm) uvážu smyčku. Jehlou propíchnu kuličku, kterou protáhnu smyčku a zajistím zarážkou. Kulička slouží pro správné odhadnutí délky šňůrky od háčku.

Obyčejným, dvojitým uzlem, navážu kovový kroužek.

Na háček navléknu obratlík (může být i bez kroužku) a zajistím gumovým stoperem.

Přidám kroužek se šňůrkou a zajistím druhým stoperem.

K obratlíku navážu fluorokarbon.

Na druhý konec nasadím gumičku na zakrytí klipu od olova, navážu smyčku a návazec je hotový.

Tyto tři návazce jsou pro začátek slušným arzenálem pro vítězné tažení za velkými kapry. Dají se koupit hotové, ale každý správný rybář si je naváže sám. Vždyť přípravy na lov k samotné rybařině neodmyslitelně patří a radost z úlovku pak bývá dvojnásobná.

Zarážky na boilies můžeme koupit hotové nebo si je sami vyrobit. Jirka Marek mě naučil používat nastříhané křížky z obalů na lahve.

Nástrahy
Orientace v hromadách boilie, které náš trh doslova zaplavilo, není vůbec snadná. Pro začátek se vždy vyplatí rada zkušených prodejců a rybářů. I tady platí pravidlo, že na každé vodě funguje něco jiného. Nejdůležitější je zvolenému druhu věřit a postupně získávat další zkušenosti.
Při nákupu boilies je nejdůležitějším ukazatelem roční období, protože kuličky se vyrábějí do teplé nebo studené vody. Dalším kritériem jsou příchutě, kterých je na trhu opravdu velké množství. Pro začátek je nejlepší zvolit základní rozdělení na masové a ovocné příchutě. Pokud lovím na neznámém revíru, nastražím na jeden prut např. lesní jahodu a na druhý mušli nebo Oliheň. Určitým kompromisem je boilies s označením Caviar/Fruits nebo Jahoda s Frankfurskou klobásou, což je kulička složená z ovocné i masové příchuti. Jedná se vlastně o dvě kuličky v jedné. Mezi další osvědčené vůně patří vanilka, ananas, halibut, losos, krab a spousta dalších. Časem si každý rybář vybuduje vlastní strategii, kterou přizpůsobí jednotlivým revírům.

Dráždidla a lákadla
I přesto, že jsou samotné kuličky velmi aromatické, vyplatí se znásobit jejich výraznost pomocí dipů, posilovačů a různých esencí.

V posledních letech se stala velmi atraktivní i obalovací těsta. Prodávají se i hotová, ve stejných příchutích jako boilie.

Stačí nabrat požadované množství a namačkat na kuličku. Těsto se pomalu rozpouští a uvolňuje do vody vyzývavé signály, které kapři zachytí na velkou vzdálenost. Pak už je velmi blízko okamžik, kdy trofejní šupináč zabere.

Kaprařina je věda, plná rozličných variant a kombinací, která při správném nastavení splní sen každému čekateli na velkou rybu. Vzpomínám na začátek devadesátých let, kdy jsme přímo na břehu Novomlýnské nádrže, na Jižní Moravě, vařili v prádelním hrnci první jahodové boilies vlastní výroby. Kapři po nové nástraze doslova šíleli. Každé ráno kolem osmé hodiny připlulo obrovské hejno a začalo luxovat naše dobroty. Nádherné ryby 10 – 15 kg byly běžným úlovkem. Místní rybáři, kteří chytali kousek od nás, jen nevěřícně zírali. Nakonec si dodali odvahy a přišli na výzvědy. „Chlapi, to není možný, na co to chytáte? Vždyť nám to na kukuřici ani neťukne.“
Hrst kuliček v dlani vyvolala obrovský údiv. Boilies mělo v očích rybářů cenu zlata a jahodové valounky vyvolaly hotovou zlatokopeckou horečku. „To je úžasné, nikdy by mě nenapadlo, že budou kaprům chutnat takhle tvrdá sousta a ta vůně. Hned bych si je dal se šlehačkou.“ Vzniklo nové přátelství a následné společné výpravy, na kterých se voňavé kuličky šířily mezi další a další šťastné rybáře.
Na nic nečekejte a zkuste je taky.
Tak ať vám berou.

Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Dírkobraní v Orlických horách

Zpět

Dírkobraní v Orlických horách

Na parkovišti před domem je rušno. V polovině prosince napadl sníh i v hlavním městě a většina Pražanů vyráží na hory. Připevňují lyže na zahrádku a snaží se nacpat veškerou bagáž do přeplněného kufru. Mezi pestrobarevnými, sportovními kombinézami upoutají pozornost dvě postavy v maskáčích a zelených bundách. „Cože, vy jedete na ryby?“ kroutí nevěřícně hlavou lyžař, při pohledu na naše rybářské nádobíčko.

„Je mínus deset stupňů, cožpak je možné rybařit v takovém mrazu?“ přidává se do diskuze jeho paní.
„Jedeme lovit ruské jesetery a severoamerické pstruhy, těm mráz nevadí,“ pravím vážným hlasem a nasedám do auta. Po chvilce už opouštíme užaslé sportovce a vyrážíme směr Lípa v Orlických horách.
K vodě přijíždíme kolem desáté hodiny. Po doporučení kamarádů a pečlivé přípravě, padla volba na soukromý revír Hromkovy mokřady, u Lípy v Orlických horách. Využíváme možnosti přespat v nedalekém penzionu, protože jeden den na poznání nové vody zcela určitě nestačí. Čeká nás nádherný víkend strávený v zasněžené přírodě. Pohodu na rybách zaručuje i hospůdka přímo na břehu rybníka.

Kamarád Milan už čaruje u dírky
Ryby jsou při chuti a během dvou hodin dostal čtyři krásné duháky. „Berou na ráčky,“ hlásí místo pozdravu. „Tak to je skvělý, ty máme taky,“ raduje se Lenka, která ráčky koupila tak trochu z rozmaru.. Teď chápu, že člověk se musí neustále učit. Na ráčky jsme nikdy nechytali a pro Léňu se stanou dokonce nástrahou číslo jedna. Každý můžeme lovit na dva pruty a proto se rychle pouštím do práce. Vyvrtat čtyři dírky je fuška. Led dosahuje naštěstí tloušťky jen kolem patnácti centimetrů.

Revír je složený ze tří rybníků
Z velkého, malého a jeseteřího království. My chytáme na velkém rybníku, který poskytuje rybám dostatek pohybu a volnosti. Jeho největší předností je velká početnost druhového zastoupení. Kromě kaprů a línů, žije v rybníku i štika, candát, okoun a zabrat může dokonce i maréna nebo lipan. Pro rybolov pod ledem jsou velmi atraktivní hlavně tři druhy jeseterů a pstruh duhový, který zde díky vlastnímu odchovu běžně dorůstá hmotnosti kolem 1 kg. Největším lákadlem je pochopitelně jeseter ruský, který dosahuje délky 110 - 130 cm. Dalším zástupcem této čeledi je i o něco menší jeseter hvězdnatý a sibiřský. Před zámrzem bylo do velkého rybníka vysazeno 1 500 kusů okouna obecného 25 – 35 cm. Ryb je v revíru dostatek a máme se nač těšit.

První část našeho plánu nám vychází
Dnes se chceme hlavně rozkoukat a prohnat nejpočetnější druh rybí osádky, pstruhy duhové. Spolehlivě berou hlavně ráno a dopoledne. Pak začínají záběry zvolna ustávat.

Na této výpravě chceme vyzkoušet co nejvíce metod a nástrah. Lenka nastražuje jeden prut na živou rybičku. Ten odloží do stojánku a doplní rolničkou, protože bude tak trochu mimo zorné pole. Druhý prut drží v ruce a pstruhy láká na umělého ráčka. Já činím stejně, pouze na vedlejší prut s rolničkou, nastražuji nabobtnalou psí granuli. Tuto nástrahu mi doporučil kamarád Milda Mathejzík, jako velmi účinnou pro lov jeseterů. Z rozmočených granulí „uhňácám“ dvě krmné koule velikosti pomeranče a vhodím do dírky. Jde to ztuha, protože připravená směs rychle mrzne. Granule v podobě velké, purpurové lentilky, klesá zatížená olovem ke dnu, kde se bude díky vlastní vzlínavostí vznášet těsně nad ním. Rolničky používáme feederové i sumcové s plastovým klipem, které jsou díky svojí velikosti dobře slyšet na velkou vzdálenost. Hned první záběr mohl mít neblahé následky. Vystartoval jsem za zvukem rolničky v dostihovém tempu. U prutu se mi však nepodařilo dobrzdit, podjely mi nohy a následná rána způsobená dopadem mohutného těla, zabaleného do tuny oblečení, otřásla celou ledovou plochou. Voda z ostatních dírek vystříkla jako obrovský gejzír hodně vysoko. Led se naštěstí neprolomil a všechny moje kosti zůstaly celé. Děkuji svatému Petrovi za další zkušenost. Na kluzkém ledu se musím pohybovat ostražitě, běhat velmi opatrně a hladinu alkoholu udržovat v rozumné výši. Nic z toho se mi však nedaří a při dalším cinkání rolničky peláším k prutu úplně stejně, jen už nezvedám nohy a pohybuji se jako na lyžích. Můj anděl strážný bude mít tento víkend plné ruce práce. Nezabral jeseter, ale pěkný pstruh 40 cm. Je živým důkazem, že duháci jsou rozjetí po celém rybníce a zaberou opravdu na všechno. Zdolávání proběhlo bez problému, protože jsem se na jesetera vybavil vlascem 0,25 mm. Slabounké imitace jsou častou chybou méně zkušených rybářů. Ryby bojují opravdu divoce a ledové hrany bývají ostré. Několik chycených pstruhů má jako důkaz zaseknutý háček v tlamičce. Ani tento nedobrovolný pearcing pstruhy neodradí a klidně skočí na další sousto.

S návinem silnějších vlasců je problém
Ukládání vlasců od tloušťky 0,20 mm, na malé navijáky, nedělá dobrotu. Cívky nemají dostatečný průměr pro kvalitní uložení imitace. Zejména fluorokarbonový, tužší vlasec, se z cívek samovolně vymotává a snadno zacuchává. Rozmotávání v mrazivém počasí, je velmi nepříjemné. Problémy s tloušťkou vlasců řešíme kompromisem. Pro silnější vlasce použijeme větší navijáky. Já volím pravěký kolovrátek firmy Rousek a Léňa moderní, smekací Shimano Exage 2500. Zvětšení celkové hmotnosti vyřešíme uložením prutu do stojánku. Držet těžkou udici celý den v ruce, by moc pohodlné nebylo. Pro tyto účely máme jemnější proutky, s malinkými navijáčky. Na pstruhy a menší ryby stačí vlasec 0,14 – 0,16 mm, který na malé cívce drží dobře.
Lenka nastražuje umělého ráčka oranžové barvy. Volí poněkud netradiční způsob lovu a nástrahu napichuje na háček, s bročkem a splávkem. Nejsem si jistý, jestli je zavěšená umělá nástraha tím pravým lákadlem, ale manželka mě při lovu dravců už tolikrát překvapila, že nic neříkám a stávám se tak svědkem dalšího úspěšného experimentu. Pstruzi skáčou na odpočívajícího ráčka jako diví a Léňa se stává šampiónem dne. Já i Milan chytíme ryb sice hodně, ale na vítězství to nestačí. Při bedlivém zkoumání ráčka zjišťuji, že slabounká klepítka se chvějí i při nepatrných vibracích a to je možná klíčem úspěchu. V chladné vodě bývá přílišný pohyb nástrahy spíš na škodu.
V revíru není zakázáno lovit na více háčků a na této výhodě buduji svůj plán. Sestavuji paternosterovou montáž, o které jsem v kombinaci se smáčkem již několikrát četl a chci ji konečně vyzkoušet. Nad koncové olovo 20 g navážu na krátkých návazcích tři háčky, na které postupně napichuji různobarevné smáčky, drobné twistry a banja.
Výhodou této montáže je prochytání větší části vodního sloupce a kombinováním nástrah můžu navíc rychle vyselektovat neúčinné nástrahy. Několik pstruhů mi zabere, ale pokaždé na jinou nástrahu nebo barvu. Žádného favorita tedy nezískávám a zjišťuji, že další háčky samotný lov komplikují. Občas se zamotávají a při zdolávání ryby někdy uváznou za hranu ledu. Úspěchy Lenky navíc nabourávají mojí důvěru v ostatní nástrahy. Nakonec přecházím na jednoduchou montáž a na háček s bročkem, nastražuji také oranžového ráčka. Milan má několik záběrů na žížalu, nejvíc pstruhů však zdolává na ráčka černé barvy.

K večeru udeřil silný mráz
Teplota klesla na -17°C a vyhnala i poslední zbytky statečných rybářů do útulné hospůdky. Zůstávám zcela opuštěný, ale chci vydržet co nejdéle. Věřím, že za tmy by mohl zabrat candát. S jesetery nemám zkušenosti a o jejich nočním apetytu nevím nic. Nezabrala však žádná ryba a nakonec prchám i já. U kamen již probíhá bujará diskuze na rybářské téma. Majitel Vašek Hromek se proměnil ve štědrého hostitele, který vítá namrzlé rybáře grogem, čajem a horkou polévkou. Přichází okamžik, kdy si můžu společně s doušky lahodného rumu vychutnat přednosti několikadenního rybolovu. Nikam nechvátáme a klíčky od auta zůstávají hluboko v kapse. Těch několik metrů do útulného penzionu hravě zvládneme. Grog a žhavá kamna mě rozpálila natolik, že se začínám chladit pivem. S dnešním lovem jsou všichni spokojení. Rokujeme s ostatními rybáři a získáváme cenné informace. Jedinou lovenou rybou byl pstruh duhový. Každý rybář si vytvořil vlastní, úspěšnou strategii. Milan kromě několika záběrů na žížalu zdolal všechny ryby na černého ráčka, kterého střídavě spouštěl do několika dírek. Mně zabrala většina ryb na umělé nástrahy oranžové a červené barvy. Další kolega bodoval naopak na smáčky přírodních barev. Dozvídáme se, že několik jich zabralo na těsto a velmi úspěšný bývá i obyčejný rohlík. Naopak na červy dnes nebrali vůbec. Největší záhadou je, že neberou okouni, kterých se před úplným zamrznutím chytalo i několik desítek denně.

Chci chytit jinou rybu než pstruha
V sobotu ráno se nám nechce stávat. V sedm ráno je venku ještě tma a panuje krutý mráz. První vyráží Milan, který může rybařit jenom do desáté hodiny a pak ho čekají hudební povinnosti se skupinou Nešlapeto. Touha po úlovku a zážitcích nás ale nakonec z vyhřátého pelíšku vyžene všechny. Sníh vrže pod nohama a z pusy nám stoupá pára, hustá jako kouř kubánského doutníku.

Na ledu je živo. Milan má vyvrtáno a zdolává prvního duháka. Nádherný kousek měří 42 cm. Ryby ráno berou opravdu dobře. Obsazuji dvě dírky ze včerejška. Další vrtám na mělčině u ostrova a dvě na hloubce. V mělčinách vznikají pod ledem vzduchové kapsy, které lákají rybičky a za nimi putují i dravci, hlavně štiky. Těch tu prý moc není, ale za pokus to určitě stojí. V hlubších partiích chci líčit na candáty a jednu dírku zakrmím na jesetera. Lenka znovu boduje na oblíbené ráčky, já střídavě na různé nástrahy a další dva rybáři vedle nás na zelené těsto. Na ledu je asi patnáct rybářů. Opozdilci, kteří přijeli před polednem mají smůlu. Začíná rybí pauza. Část nedočkavců se přesouvá na malý rybník, kde žijí menší exempláře, ale o to víc berou. Bohatě zarybněný rybník si oblíbili hlavně děti a rybáři s nedostatkem času.
Po polední pauze se přesouváme do jeseteřího království a zakrmujeme dvě dírky psími granulemi. Nástrahy umístíme na dno a čekáme. První hodinu se až na pár „ťukanců“ nic neděje. Lenka odchází fotit jeleny, kteří obývají nejvzdálenější část celého areálu.

Přichází první záběr
Splávek, který díky olovu ležícímu na dně, stojí malinko nakřivo, najednou poskočí a zajede k okraji dírky. Zbystřím, pevně stisknu prut a pro jistotu ještě zkontroluji brzdu, jestli dobře prokluzuje. Splávek putuje sem tam a najednou zmizí pod ledem. Počkám pár vteřin, až se vlasec našponuje a zaseknu. Smůla! Minul jsem a vytahuji prázdný háček. Cítím, jak s celým tělem vibruje lovecká vášeň. Rychle spouštím do dírky další granuli. Záběr přichází okamžitě. Tentokrát nechvátám a dávám rybě větší prostor. Tah však po několika vteřinách ustává, ryba s granulí utekla. Začínám pomalu šílet, ale musím vydržet. Při třetím potopení splávku nad ničím nepřemýšlím a zasekávám instinktivně. Je tam! Odpor není příliš silný a ryba se nechává bez problému přitáhnout. Ještě ji nevidím, ale splávek už je venku. Náhle prudce vyrazí do hloubky. Zřejmě zjistila, že něco není v pořádku a chce upláchnout. Nemám představu, jak může být velká. Chvílemi mám dokonce strach, že utekla, protože vlasec je úplně volný. Výpady jsou ale hodně razantní. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem poprvé zahlédl jeseteří tělo. Točil se v kruhu a vypadal jako když tančí. Nakonec vystrčil z dírky místo čumáku ocas. Využívám nezvyklé situace, rychle ho za ocasem uchopím a vyndám ven. To už přibíhá i Lenka a roztahuje podložku. Chycená ryba je jeseter sibiřský 71 cm. Podivné chování v závěrečné fázi zdolávání se rázem vysvětluje. Jesetera jsem podsekl za ocasní ploutev. Rychle fotíme, pouštíme zpět a hurá na dalšího. Dlouho se nic neděje, hejno se zřejmě rozplašilo. Lence je zima a přemlouvá mě k ukončení lovu, když najednou můj splávek znovu poskočí. Zabral další kousek. Zasekávám okamžitě a vychutnávám si každou vteřinu souboje s rybou, o které jsem jako malý kluk pouze četl a ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy bude brázdit i naše vody. Druhý „sibiřák“ měří 79 cm.

Poslední den lovu
Nedělní ráno je ospalé, ale o něco teplejší. Dnes můžeme chytat jenom do třinácté hodiny a proto nechci promarnit ani minutu. V osm hodin má přijet několik rybářských part a čekání na vrták může rybolov značně opozdit. Během dvou dnů nechytil nikdo jiného dravce než pstruha. Je mi jasné, že na dírkách před hospodou nemůžu žádnou změnu očekávat. Z celého rybníka je veškerý lov soustředěný na pouhou desetinu plochy. To může být hlavní příčinou nezdaru při pokusech ulovit okouna nebo candáta. Vyměřuji si pomyslnou osu mezi přítokem a stavidlem a vyrážím doprostřed rybníka, kde vrtám první dírku. Další tři zhotovuji v rozestupech dvou metrů, směrem na hloubku. Led je zde o polovinu tenčí, ale pořád ještě dosahuje bezpečných deseti centimetrů. Kolem každé dírky odhrabu sníh v okruhu jednoho metru, aby pod vodu proniklo co nejvíc světla. Každou dírku zakrmím nastříhanými žížalami, kousky mrtvých ryb a jednu psími granulemi. Dva pruty nastražuji na těžko a jeden na živou rybičku. Lenka zůstává věrná oranžovým ráčkům, ale štěstí ji opouští. Pstruhům na hloubce nechutnají, o to víc útočí na mrtvou rybičku a žížaly. Tahám jednoho za druhým. První dva úlovky dosahují kilové hmotnosti. Stříbrná jikernačka a fialový mlíčák, s karmínově červenými líčky a zakřivenou spodní čelistí. Téměř půlmetrové ryby jsou navyklé na přírodní stravu. Do souboje vkládají veškerou energii a bojují s neuvěřitelně obrovskou razancí, na kterou nikdy nezapomenu.

Nejvíc berou na rybí ocásek
Tato nástraha je nedělním favoritem, ale berou zase jenom pstruzi. Smiřuji se s faktem, že candáta ani okouna neuvidím. Po dvou velkých exemplářích přichází série osmi menších duháků 30 – 35 cm. Další kousky tahá na mrtvé rybičky i Lenka.
Ryby, které chceme pustit, nevyndáváme vůbec z vody. Po vyfotografování v dírce, je rovnou vyháčkujeme a necháme odplavat. Pomalu balím věci a v duchu bilancuji. Třídenní výprava byl opravdu dobrý nápad. V klidu jsme poznali nový revír, přišli rybám na chuť a večer zavzpomínali u dobrého pití na ty nejkrásnější okamžiky a rybářské zážitky. Někdy je těžké vyšetřit si v uspěchané době celý víkend, ale stojí to za to.
Tak ať vám berou.

Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová
Více fotografií zde:

Lov na dírkách

Zpět

Lov na dírkách nám učaroval

Odkládám šálu a rozepínám zip u bundy. Mrazivý vzduch okamžitě obejme můj krk, ale vrtání dírky s tupým vrtákem mě zahřálo natolik, že ledovou tříšť vybírám z dírky holou rukou. Drobná drť připomíná obsah sklenice s míchanými nápoji. V křišťálově čisté vodě náhle spatřím temný stín, který několikrát projel ve sloupci pod dírkou. „Je tam pstruh,“ vyhrknu překvapeně. Lenka zrovna tvaruje mezi prsty kuličku speciálního těsta pro lov lososovitých ryb. „Rychle nahoď, třeba zabere.“ Běžím vrtat další dírku a je jasné, že tahle rybařina mě bude bavit.

Lov na dírkách jsem mnoho let ignoroval. V dobách mého dětství bylo možné rybařit pouze na svazových vodách a rybářský řád chytání pod ledem rezolutně zakazoval. S nástupem kapitalizmu se mnohé vody přesunuly do soukromých rukou a lov na dírkách dostal zelenou. Chytat čerstvě vysazené konzumní duháky mi připadalo nudné, vždyť do konce roku je možné lovit na většině nezamrzlých řek dravé ryby. Loňská zima však panovala nečekaně dlouho a ledový krunýř nakonec uzavřel i všechny řeky. Lednová pauza se dala vydržet, ale začátkem února už s námi šili všichni čerti. První přišla s nápadem Lenka. „Vloni jsem měla touhle dobou chycené nejmíň tři kapry a několik línů. Letos ta zima snad neskončí.“
Je rozhodnuto, pojedeme na dírky.

Kam ale vyrazit
Zatím co Léňa prozkoumává internet, obvolávám kamarády. Zjišťujeme, že vhodných revírů je překvapivě hodně a pokud nám stačí pstruzi, nemusíme jet příliš daleko, loví se dokonce i v Praze. Většinou se jedná o malé rybníčky, s rozlohou kolem 1 ha. V pátek ráno na jeden z nich vyrážíme. Jmenuje se Kukalák. K vodě, vlastně k ledu, přijíždíme kolem deváté. Na rybníku už chytá asi patnáct rybářů. Ryby ale neberou, od rána vytáhli jenom jednoho pstruha na prázdný háček, při nastavování hloubky na plavanou. Od té doby během tří hodin ani záběr. Ryb je tu prý dost, ale někdy prostě nechtějí žrát.

Beru velký vrták a přemýšlím, kde vyvrtat dírky. Nakonec vybírám místo v polovině rybníka, kde je rybářů nejmíň. Pokud neberou nikomu, je to jedno a třeba budeme mít štěstí. Během dne získáváme další zkušenosti. Pstruzi prý berou nejlépe brzy ráno. Přes den je to slabší a větší šance je zase až odpoledne. Nejlepší období je pochopitelně těsně po vysazení nových ryb, které žerou okamžitě a nepotřebují žádný čas na adaptaci. Pstruzi se rozjedou po celém rybníku a berou všude. Když jejich počty prořídnou, spojí se v jedno velké nebo několik menších hejn a krouží po rybníku. Pak je třeba více experimentovat. Hejno se může držet na hloubce nebo naopak vyjet na mělčinu k přítoku. Pstruh je velmi zvědavá ryba a této vlastnosti je třeba využít. Záběr proto přichází velmi často po navrtání nové dírky, na kterou se ryby přijedou podívat. Chvíli krouží kolem a buď zaberou nebo o dírku ztratí zájem. Proto se vyplatí občas do vody něco hodit. Nejde o krmení, ale o vzbuzení zájmu. Stačí třeba hrst roztlučených skořápek nebo rozmočené strouhanky.

První hodinu jsme stejně jako ostatní rybáři bez záběru. Zkoušíme speciální, tříbarevné těsto Power Bait s glitry, červy, kukly, rybí maso i kukuřici. Minuty ubíhají a po další hodině se konečně začíná něco dít. Na mělčině u přítoku zaberou chlapům hned dva pstruzi najednou. Jeden skočil na rybičku a druhý na malinký twistřík. Na bílém sněhu vyniká jejich temné zbarvení. Měří odhadem 35 cm. Přemísťujeme se na mělčinu, kam nás úspěšní rybáři sami zvou a stáváme se tak novými členy „dírkařského“ cechu. Posloucháme vyprávění úspěšných lovců i těch, pod kterými se slabý led v minulosti prolomil a okusili ledovou koupel. Při pohledu do dírky si uvědomuji, že led u přítoku je mnohem tenčí a nemá ani deset centimetrů. Kupodivu se nebojím a věřím, že vydrží. Vážné nebezpečí nehrozí, hloubka dosahuje maximálně půl metru, ale vyčvachtat se ve studené vodě, by znamenalo předčasný odjezd domů.

Lov v mělké vodě je mnohem dramatičtější než na hloubce
Pokud vyvrtáme dírku na mělčině, naskytne se nám v čisté vodě nádherný obraz vodní říše. Jako okénkem ponorky můžeme sledovat život pod hladinou. Vidíme dno, rybí potěr a naši nástrahu jak klesá ke dnu. Občas se kolem prožene velký pstruh a někdy dokonce uchopí nástrahu a v mžiku zmizí pod ledem. Záběry jsou ale velmi jemné a ryba nástrahu po chvilce pustí. Jsou to napínavé okamžiky, které v krutých mrazech potěší srdce každého rybáře. Zaseknout pstruha, kterého vidím, je těžší než jsem myslel. Sleduji kuličku, náhle se vynoří ryba, do kuličky však jenom ťukne, jako by ji očichávala. Pak udělá prudkou otočku a zmizí. Zmizí i kulička těsta a já rychle zaseknu, protože si myslím, že ji má v tlamě. Zásek vyjde naprázdno, nástrahu totiž odhodil vír, způsobený ocasní ploutví ryby. Je to zábavná a napínavá hra.
Lence se podaří na jednoho červíka ulovit malinkého okounka. Nastražím ho na plavanou a postupně prochytávám všechny volné dírky. Pomalu se stmívá, rybáři odcházejí a my zatím marně čekáme na úlovek. Splávek několikrát zmizel pod hladinou, ale jednalo se vždy o planý poplach. Lenka má nakonec větší štěstí a na mrtvou střevličku konečně vydráždila duhového granuláka k útoku. Proutek se ohnul a brzda zahrčela. Není třeba zasekávat, ryba je na háčku a od samého počátku bojuje ze všech sil. Přikrčím se nad dírkou a stávám se svědkem nezapomenutelné podívané. Vylekaný pstruh prchá do všech stran a několikrát vymotá i kus vlasce z cívky. Divoce krouží kolem a chvíli trvá, než zajede hlavou do dírky, ve které se mele, až najednou vyskočí na led a sám ukončí souboj. Končí i náš lov. Lenka září radostí a nevím, jestli se klepe zimou nebo vzrušením. Pstruh měří 39 cm. Máme sice jen jednu rybu, zato ale spoustu nových zkušeností a poznatků. Nejdůležitější informací je fakt, že ve středu ráno přivezou čerstvé gladiátory do naší ledové arény.

Při lovu pstruhů není nutné intenzivně krmit
Nejdůležitější je upoutat jejich pozornost. Na mělčině, je dobré rozhrábnout i dno.
Zákal rybí zvědavce přiláká a pak zaberou téměř na všechno. Pstruzi se do vody dostanou hladoví a berou okamžitě. Problém je, že mají pokaždé chuť na něco jiného. Jeden den berou jako diví na těsto a druhý den si ho ani nevšimnou. V rybářských potřebách prodávají těsta různých barev. Nevoní sice příliš vábně, ale fungují skvěle. Výborné je např. oranžové, ale na každém revíru může fungovat něco jiného. Velmi často zaútočí ryba na nástrahu těsně pod ledem a podle toho nastavuji i hloubku.

Pstruzi se v rybníku dlouho neohřejí
Většina úlovků skončí v kuchyni a prořídlé zbytky hejna je třeba hledat. Mohou se držet na hloubce kolem hráze nebo naopak u přítoku do rybníka, kde je teplejší voda, kterou vyhledává rybí potěr. V takovém případě je dobrou nástrahou malá rybička na plavanou. Osvědčenou metodou je i spouštění twistříku, smáčka, marmyšky nebo mrtvé rybičky. Marmyšky ještě posílím červíkem nebo žížalou. Pohyb nástrahy vyprovokuje pstruhy k útoku. Způsob prezentace není dobré přehánět. Příliš prudké výpady a škubání mohou ryby naopak plašit. Velmi často dochází k záběru ve chvíli, kdy je nástraha v klidu.

Chytání na umělé nástrahy je zábavné a zvýšená aktivita rozproudí i promrzlé tělo. Návod na osvědčenou barvu lákadel neexistuje. Je dobré vyzkoušet nejprve přirozené napodobeniny rybiček vyskytujících se v revíru a pak začít experimentovat. Zkušené ryby, které žijí v rybníku od loňska nebo dokonce i několik sezón, už tak snadno neošálíme. Velcí pstruzi dorůstají i více než 60 cm. Většina povolenek je limitována počtem úlovků. Když berou a nechceme předčasně ukončit lov, musíme některé pustit zpátky. Pokládat ryby do sněhu je stejné, jako je nechat vyválet v písku. Ostrý sníh poškodí ochrannou vrstvu slizu. Pokud nemáme speciální rybářskou podložku, postačí igelitová taška vycpaná hadrem. Dalším nepřítelem je silný mráz. Chceme-li rybu pustit, vyháčkujeme ji rovnou v dírce. Při fotografování zkrátíme pobyt v mrazivém vzduchu na minimum.

Druhý lov
Ve středu ráno vyrážíme znovu. Na ledě je asi deset rybářů a už na první pohled je jasné, že dnes bude rybolov mnohem zábavnější. Každou chvíli někdo vytáhne z dírky tmavého pstruha. Nejsou to žádní drobečci, většinou měří 30 – 40 cm. Každý rybář má nějakou osvědčenou metodu, ale převládá lov na plavanou s těstem Power Bait. Opět vítězí oranžová barva. Čerstvě vysazení pstruzi, které majitel ráno dovezl, řádí jako diví a berou úplně na všechno. V klidu je nenechají ani umělé nástrahy a rybičky. Dobře víme, že taková pohoda nemusí trvat věčně a rychle vybalujeme nádobíčko. I vrták je dnes nabroušený a tak po několika minutách zdolávám svého prvního „dírkového“ pstruha. Bojovník mi dává zabrat a chvílemi mám strach, že přeřízne vlasec o hranu dírky. Dobře vím, že pokud zabere opravdu velká ryba, je nejlepší strčit špičku prutu do dírky a počkat, až rybě dojde dech. Tento manévr zabrání předření vlasce. Další vážný problém může nastat v momentě, kdy je úlovek větší než dírka. Moje ryba tak velká není a po chvilce ji přitahuji jako poslušného pejska. Počkám na vhodný okamžik a pak ji vytáhnu ven. Léňa táhne dalšího a je jasné, že dnešní rybačku si opravdu užijeme. Nakloním se nad dírku a sleduji pohyb pod vodou. Krouží tu i několik ryb najednou. Berou však velmi opatrně. Po nahození okamžitě zaútočí na nástrahu, ale vystihnout správný okamžik je opravdové umění. Splávek se jen na chvilku potopí a pokud hned nezaseknu, pstruh uteče. Používáme miniaturní háčky č.10 – 12 a někdy ryba visí jenom za tenkou blanku na okraji tlamičky.

Během dopoledne máme dohromady dvanáct pstruhů
Chytáme každý jenom na jeden proutek a máme plné ruce práce. Na hlídání dvou prutů není čas, což se nevyplácí jednomu kolegovi u hráze. Jeden prut má v ruce a druhý v dírce opodál, ve stojánku. Během debaty s kamarádem náhle zjistí, že nestřežený prut atakoval pstruží bojovník. Zabral tak divoce, že stáhnul prut ze stojanu. Překvapený rybář běží cajk zachránit, ale je pozdě. V dírce zmizí nejprve špička. Potom se celý proutek převáží a zmizí v dírce. Zoufalý rybář stojí jako opařený. Prut s drahým navijákem měl vypůjčený od kamaráda. Je to hořká zkušenost a poznání, že pstruzi berou velmi razantně. Je dobré mít nádobíčko nadosah a hlavně si dostatečně povolit brzdu. Celá příhoda nakonec končí happyendem. Asi po hodině vytáhne nešťastníkův kamarád pstruha, který je zamotaný do dalšího vlasce. Opatrně ručkuje k jeho konci, až z dírky vykoukne utopený prut. Nakonec zjistí, že ulovený pstruh patří k utopenému prutu a do sousedního vlasce se jenom zamotal.

Třináctka znamená štěstí
Kolem půl třetí odpoledne záběry ustávají, proto navrhuji Lence, že se přestěhujeme na hloubku. „Mám tu jednoho velikána, ale nechce mi to vzít. Běž sám. Já to ještě zkusím a pak přijdu za tebou.“

Opouštím partnerku a nahazuji do opuštěné dírky u hráze. Na hloubce zatím berou a občas se nějaká ryba podívá ven. Na ledě nás zbylo pět, ostatní rybáři včetně chlapíka s utopeným prutem už odjeli. Mně se ale nedaří ani tady. Vyměňuji proto těsto za malinkého smáčka a zkouším pocukávat. Obcházím všechny volné dírky, ale bez výsledku. Některé začínají znovu zamrzat. Najednou si všimnu, že Lenka už nesedí schoulená na židličce, ale poskakuje kolem dírky. Táhne rybu! Špičku prutu má pod ledem, což naznačuje, že ryba je větší. Minuty ubíhají a pstruh stále bojuje. Okamžik, na který budeme dlouho vzpomínat, se zdá být nekonečný. Ryba už neprchá přes brzdu a Léňa může vyndat prut z dírky. Vytrvalost se ji vyplatila. V duchu myslím na osudovou třináctku, štěstí však stojí na naší straně a rybářka vyhrává. Pomalu přitahuje, až duhák vklouzne hlavou do dírky. Na nic nečekám, oběma rukama ho pevně stisknu a vyhodím ven. Nádherný, temně zbarvený exemplář, s fialovým pruhem na bocích, měří 44 cm.
Lenka se rázem stává královnou lovu. Většího pstruha dnes nikdo neulovil. Běžím znovu zkusit štěstí, než bude úplná tma. Několik kousků mi na „cukajdu“ zabere, ale třináctku už nepřekonám.
Lov na dírkách nám učaroval a těšíme se na další výpravu. Přichází však obleva a s ní i začátek nové rybářské sezóny. Na dírky ale nezapomeneme. Chytání pod ledem má svoje osobité kouzlo a půvab. Zkuste to taky a ať vám berou.

Zdeněk Hofman
Foto: autor a Lenka Hofmanová

Konec legendy

Zpět

Konec legendy aneb výlov ÚN Hostivař

Rozbahněná voda doslova vře a hladinu protínají stovky hřbetních ploutví. Veliká síť, tažená na každé straně několika rybáři, uzavírá jednu obrovskou kapitolu. Všechny ryby budou vyloveny a převezeny do jiných revírů, kde začnou nový život. Kolik jich bude, nikdo neví. Přehrada vydává svoje poklady po téměř padesáti letech. „Vidíš toho sumce. Ten má hodně přes dva metry.“

Kamarád Milan ukazuje prstem doprostřed lovného místa, kde se za sítí vynořilo obrovské sumčí tělo. V kalné vodě je vidět jenom jeho vrchní část, která se klikatí na hladině a vypadá jako veliká anakonda. Zkušený dravec rybářům unikl. Pluje k přítoku, kde hledá spásu. V mělčině znejistí, rychle se obrací a po chvíli zmizí pod hladinou. Je jasné, že tenhle sumec bude bojovat do poslední chvíle.

Trocha historie
Hostivařská přehrada byla vybudována v letech 1961-1963 přehrazením koryta potoka Botiče a zatopením
lesnatého údolí. Nádrž je položena na jižním okraji Prahy. S rozlohou 43,8 ha a délkou 3 km se jedná o největší vodní plochu v Praze. Za plného stavu vodní hladiny, dosahuje hloubka u hráze 12 metrů. Nikdy nebyla vypuštěná.

Trocha nostalgie
Dva dny před výlovem procházím prázdnou nádrží. Je to zvláštní pocit, pohybovat se v místech, kde bylo za normálního stavu několik metrů vody. Pomalým krokem kráčím směrem od hráze, až docházím k jediné zatopené stavbě na celé Hostivaři. Původně tady stál Mouchův mlýn a jeho počátky sahají až do roku 1734. Později zde prý býval výletní hostinec. Stojím na starých schodech, které spočinuly skoro padesát let pod vodní hladinou. Cihly zůstaly neporušené, jen malta se místy vydrolila a zeď spadla do bahna. Všude kolem jsou chuchvalce vlasců, některé ještě s olovem nebo rezavým háčkem. Nebezpečí vázky bylo v těchto místech vysoké, ale šance na dobrý úlovek určitě taky. Zbytky zdiva poskytovaly rybám vhodný úkryt. Ještě lepší podmínky měly o kousek dál, v pokácené aleji vzrostlých stromů. Pařezy jsou uříznuté asi metr nad zemí. Mohutné stromy lemovaly břeh původního koryta Botiče, které se klikatí celou přehradou. Husté spletence kořenů sloužily rybám jako skvělé útočiště a nahodit nástrahu do těchto míst, muselo být velmi nadějné. Zbytek přehrady totiž tvoří většinou rovné dno, které pozvolna svažuje do koryta. Mít tak tyto informace v dobách, kdy byla přehrada plná vody a ryb. Zasněně zkoumám všechny detaily jednotlivých pařezů. O kousek dál jsem občas chodil rybařit. Stačilo popojít ještě pár metrů a nahodit co nejdál od břehu. Možná by se nástraha zamotala do kořenů, ale pokud bych měl štěstí a dopadla by mezi pařezy, mohl přijít vysněný záběr trofejní ryby.

V blízkosti místa, kde jsem lovil, žádné pařezy nejsou. Potok se ale stáčí ke břehu a protože určitě sloužil jako rybí dálnice, přicházely záběry i tady. Hodně úspěšný jsem zde býval při lovu úhořů, kteří mi brali dokonce i během dne. Večer se dali v korytě chytit zase pěkní candáti, kteří tudy zřejmě z pařezové aleje vyráželi na lov. Na rousnici mi zabralo i několik pěkných kaprů, z nichž největší vážil 8 kg. Jeden kolega měl mnohem větší štěstí a o kousek vedle ulovil nádherného lysce 15 kg. Koncem osmdesátých let, sem byli takhle velcí kapři vysazeni. Dravým rybám zase pomohla výjimka, která jejich lov na dlouhých pět let zakázala. Velké štiky se poměrně rychle vychytaly, ale trofejní candáti se v Hostivařské nádrži lovili každým rokem. Postupně se mezi rekordní úlovky zařadili i kapitální sumci. Jedním z posledních chycených sumců byl velikán 210 cm, který zabral letos v létě na třpytku. Pro mnohé rybáře se stala Hostivařská přehrada srdeční záležitostí a místem splněných snů a přání.

Nastal den D
Ranní šero pomalu ustupuje a mezi stromy vykoukne na obzoru slunce. Dnes bude svědkem nevšední události. Je 23. říjen 2010 a osud Hostivařské přehrady se naplnil.
Její voda naopak na dlouhou dobu zmizela. Z důvodu odbahnění a rekultivace musela být vypuštěna a ryby budou dnes vyloveny a převezeny do jiných revírů. Kolik jich bude, nikdo neví. Přehrada vydává svoje poklady po téměř padesáti letech.
Nad přehradou se vznáší mlhavý opar a napětí roste. Voda stažená k výpusti vytvořila obrovskou louži, ve které to doslova vře. Uvězněné ryby krouží zmateně rozbahněnou vodou ve snaze uprchnout do bezpečí. Hladinu protínají stovky hřbetních ploutví, ale veliká síť, tažená na každé straně několika rybáři, zmenšuje metr po metru i toto poslední útočiště. Rybí těla, namačkaná na sobě, čekají na svůj osud. Některé se nevzdávají a plují ke břehu, kde je šance proklouznout . Několika tolstolobikům se tento záměr opravdu podařil. Další skupinka větších ryb, včetně obrovského sumce, síť podplavala. Pro tentokrát se zachránili. Ostatní ryby jsou v pasti. Ve vodě plné bahna nemají dostatek vzduchu, ale zkušení rybáři jsou dobře připraveni. Rychle natahují hadici a pouštějí přidušeným rybám čerstvou vodu. Před samotným výlovem bylo nutné vybudovat lešení, výtah a schody pro transport ryb. Přehrada není na rozdíl od chovných rybníků na výlov přizpůsobena. Vytěžit všechny ryby bude pořádná dřina. Prvnímu zátahu předcházelo odlovení ryb z přepadové nádrže pod přehradou, které proklouzly česly. Jednalo se převážně o dravce a amury. Většina zajatců putovala do nově napuštěného Kyjského rybníka.


Při prvním zátahu uvázly v síti hlavně ryby, které se držely u hladiny. Nikdy by mě nenapadlo, že v nádrži žije takové množství obrovských tolstolobiků. Jsou jich stovky. Většinou jde o kusy mezi 10 – 20 kg. V přepravní vaničce jsou transportováni po dvou, maximálně třech kusech. Výtahem putují z loviště nahoru na břeh, kde vypadnou do kádě. Odtud je rybáři přendají do další vaničky, vyzdvihnou na auto a vysypou do transportní vany. Tahat jednu vaničku za druhou je vysilující práce. Hejno vypasených ryb z východu nebere konce. Mnohé ryby dosahují hmotnosti více než 30 kg. Největší exemplář měří 120 cm a váží neuvěřitelných 41 kg. Tyto obrovské ryby evokují rozporuplné pocity. Na jednu stranu vyvolávají obdiv svojí gigantičností, ale současně se nad tímto rybím druhem vznáší obrovský otazník ohledně jejich využití a hospodářského významu. Maso velkých tolstolobiků je příliš tučné a ke konzumaci nevhodné. Ani ze sportovního hlediska nejsou příliš atraktivní. Nedají se ulovit prakticky na žádnou nástrahu a většina pravdomluvných rybářů přiznává, že rybu omylem nebo dokonce záměrně podsekli. Vylovení tolstolobici proto putují do Vltavy a Berounky, kde nebudou nikomu vadit, ani zabírat místo ostatním rybám.

Konečně jiná ryba
V síti uvázl první sumec a není to žádný prcek. Měří minimálně dva metry a do vaničky se nevejde. Dostává se mu speciální péče. Je nabrán do podběráku s dlouhou sítí, která je na opačném konci zavázaná. Po vynešení na břeh se síť rozváže a sumec bez poškození vklouzne do vody. V kádi je stočený do kruhu jako obrovský zavináč. S hlavou těsně u hladiny pohybuje obrovskou tlamou a prudce dýchá. Čistá voda mu dělá dobře a čistí žábry od bahna. Začínám si vyčítat, že jsem na Hostivař nechodil častěji, když tu jsou takové ryby. Chlapi zatím vyprošťují ze sítě ještě větší monstrum. Druhý sumec váží 88 kg a měří 225 cm. Na sluníčku celý září a jeho oranžově hnědé tělo má stejnou barvu jako podzimní listí na stromech v okolí.

Další sumci jsou podstatně menší. Deset vousáčů měří zhruba metr a tři kusy kolem sto padesáti. Je tu i jeden roztomilý albín. Není příliš času si jednotlivé ryby prohlížet. Rybáři je v rychlosti vysypou do kádě a už běží pro další úlovky. Většinu jich ani nestihneme vyfotografovat.
Na průběh celého výlovu dohlíží rybářský hospodář Ing. Jindřich Vintr, který si všechny údaje pečlivě zaznamenává a určuje, kam budou ryby putovat. Dobrá organizace je velmi důležitá, protože ryby se musejí co nejrychleji dostat do nových domovů. Sumci i ostatní dravci míří na soutok Vltavy s Berounkou a do Kyjského rybníka.

Druhý zátah
Tentokrát je síť tažená o něco hlouběji. Kromě další stovky tolstolobiků začínají plnit kádě i candáti, kapři a amuři. Ryb v přehradě však neubývá a je jasné, že lovit se bude několik dní. Candátům je věnována nadstandardní péče. Jako jediní mají v kádi i vzduchování. V první vaničce přinášejí rybáři po schodech asi deset kusů 50 – 70 cm. Kocháme se jejich krásou, ale v duchu stále očekáváme i nějaké trofejní kousky, kterými byla Hostivař vyhlášená. „Tady už žádný velký nebude,“ začíná diskuzi jeden z rybářů.

„Lov dravců byl letos povolený od května a po odpuštění vody neměli šanci.“ „Určitě tady nějaký bude,“ oponuje další rybář. „Candát není hloupá ryba a jen tak nezabere. Že tu nejsou velcí kapři chápu, kapr se nechá zlákat, ale chytrého candáta jen tak neošálíš.“ Poslouchám rybáře a přemýšlím o štikách. Tajně doufám, že uvidím nějakou obrovskou, na kterou jsem tu tolikrát marně líčil. „Pánové pozor, nesou obrovského candáta,“ přeruší diskuzi chlapík, který stojí na schodech. Všechny pochybnosti jsou rázem vyvráceny. Jediná ryba ve vaničce je candát jako poleno. „Nese se jako paša,“ praví Milan a přiskakuje s metrem. Rybáři jen neradi přerušují práci, ale tentokrát činí výjimku. Všichni jsou zvědaví, kolik jeden z největších obyvatel přehrady měří.
„Devadesát pět,“ hlásí Milan. Ještě několik vteřin hledíme zasněně na trofejního dravce. Fantazie pracuje naplno a mnozí si představujeme „óbrcandáta“ na háčku. Pak se ale celá továrna znovu rozběhne. Candát vklouzne do kádě a na břeh putují další ryby. Třetí zátah je pro dnešek poslední. Všichni muži, špinaví od bahna, toho mají opravdu dost, ale slibují, že zítra přijdou znovu. Být rybářem znamená milovat ryby i celou přírodu. Ryby teď potřebují pomoc a té se jim dostane.

Neděle
Hned napoprvé se podařilo zatáhnout obrovské množství ryb. Síť šla až po dně a uvěznila i největšího obyvatele přehrady, který včera pokaždé unikl. Zklidnit a vynést na břeh skoro stokilového sumce, dává chlapům pořádně zabrat. Rozběsněná ryba tluče mohutným ocasem a voda s bahnem lítá vzduchem. Málem smete i jednoho rybáře z loďky, když se neopatrně přiblíží. Síly mu však ubývají a nakonec je přemožen. Vousatý obr měří 243 cm a váží 93,5 kg. Takový úlovek je snem snad každého příznivce Petrova cechu.
Výlov pokračuje ještě další dva dny. Rybáři vylovili celkem 288,5 q všech ryb, které byly převezeny do jiných revírů ČRS. Kromě obrovského množství již zmiňovaných tolstolobiků byli v nádrži hojně zastoupeni i sumci, candáti, kapři a cejni. V menším množství se vyskytovali amuři, líni, okouni a žilo zde i několik velkých bolenů. Naopak trofejních kaprů uvázlo v síti jenom pár. Nevím, kolik a jak velkých ryb bylo odloveno pod přehradou, ale při samotném výlovu téměř chyběly štiky. Viděl jsem jenom několik exemplářů do 70 cm. Možná se jim podařilo z přehrady prchnout při velké vodě, která zhruba čtrnáct dní před výlovem do přehrady natekla a zvedla hladinu o čtyři metry. Pokud se tak stalo, doplují Botičem až do Vltavy, kde najdou nový domov.

Loučím se s přehradou a pomalu odcházím. Lidský život je složený z různých časových úseků. Těmi základními jsou dětství, dospělost a stáří. Osud každému z nás přinese mnoho dalších. Jeden z mých zásadních úseků je rybaření před výlovem Hostivaře a po ní. Na ten první nikdy nezapomenu a už teď se těším na novou Hostivař a její ryby.

Dobrá zpráva nakonec
Po obnovení a napuštění nádrže, se do jejich vod vrátí spolu s dalšími trofejními rybami i jejich král a vládce, velký sumec, který na tuto událost čeká v jednom svazovém rybníku. Společně s ním vrátí i kousek legendy a starých časů. A možná, že zabere právě vám.

Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová
Více fotografií zde:

Svatební cesta

Zpět

Sumec, boleni a svatební cesta

Nahazuji co nejdál do míst, kde zalovil velký bolen. Nástraha však zůstává bez povšimnutí. Zkouším to znovu a znovu. Pomalu už v záběr přestávám věřit a loučím se s řekou, když ucítím tvrdou ránu do prutu a divoké výpady ryby. Je tam!

Vzít si za manželku rybářku, je snem snad každého rybáře. Žena, která místo módních butiků navštěvuje specializované rybářské obchody a bez problému dokáže koupit třeba Drachkovitchův systém, je k nezaplacení.
Termín sňatku byl proto z pochopitelných důvodů stanovený těsně před zahájením lovu dravců a cílem svatební cesty se nestal ostrov zamilovaných v bájném Řecku, ale dolní tok Sázavy. Červnové počasí nebylo lovu dravců příliš nakloněné. Dlouhotrvající deště zvýšily stavy řek nad normál a přikalená voda zhoršila viditelnost. Vsadili jsme proto na lov sumce, kteří se zrakem příliš neorientují a při honbě za potravou využívají převážně sluch a hmatové smysly. Že nepůjde o lehkou rybařinu, mi bylo jasné už v předvečer zahájení. Rezavá voda tekla hodně prudce a unášela vše, co jí přišlo do cesty. Jako posila našeho teamu přijel kamarád Milan, který přivezl parádní gril a horu naloženého masa. Bylo jasné, že i když naše lovecké pudy budou strádat, tak chuťové buňky si určitě přijdou na své. Pravdou je, že jsme rybařinu naplánovali jen na padesát procent a zbytek času chtěli věnovat oslavám narozenin dcery, která přijede ještě s kamarádkou.

Lov dravců začíná
Ve čtyři hodiny ráno zavážíme rybičky k připraveným bójkám. Nastražit postupně všech šest udic nám trvá skoro hodinu. Mlčky sedíme a čekáme, co se bude dít. Vzpomínám na předešlé sezóny a ryby, které jsem na tomhle místě ulovil. Naposledy to byla nádherná štika, 90 cm. Zabrala mi předloni v červnu na velkého karase. Navíjel jsem jako zběsilý a neslevil zubatici ani centimetr. Byla to správná strategie, protože ani jeden trojháček neprosekl tvrdou štičí tlamu a silný tah bránil rozzuřenému dravci vyklepat zrádné sousto. To se jí naštěstí podařilo až v podběráku, kdy tlak povolil a háčky vypadly ve vteřině po jediném škubnutí hlavou. Vloni na podzim se na stejném místě chytila štika 95 cm. To jsou sice lákavé vyhlídky, ale dnešní stav vody štikám nepřeje. Na chvíli usínám, ale cinkání rolniček slyším i ve snu.

Zabral sumec
„Je tam, je tam,“ křičí Lenka. Vytahuje prut z držáku a ze všech sil zasekává. Drsná a silová strategie zdolávání sumců ji dělá trochu potíže. Mnohem lépe se cítí s jemným, feederovým prutem. Lov naší největší sladkovodní ryby však razantnější zacházení vyžaduje a po několika minutách přetahování se vousatý bojovník blíží ke břehu. Teď už ví, že je zle. V panice se točí dokola a divoce tluče ocasem. Pletená šňůra je však pevná a sumec nemá šanci. Sázava nám vydává první překvapení. Není to žádný obr, měří 93 cm. Za trofejními kousky je třeba vyrazit do jiných vod. My si však chceme užívat pohody, která na Sázavě panuje. Začínající prázdniny bohužel přilákají nekonečné zástupy vodáků, kteří se motají kolem břehu a znemožňují lov nejen na bójky, ale strhávají i ostatní pruty. O vodácích vlastně nemůže být řeč, protože se většinou jedná o amatéry, kteří vyrazí na lodích z půjčovny a pádlují poprvé v životě. Opravdových vodáků, kteří potichu proplují středem řeky, je jako šafránu.

Slavíme narozeniny
Večer přijíždí dcera s kamarádkou. Jako správné rybářské dítě se narodila 16. června, což je datum na které se nedá zapomenout. Teď se nám tato událost hodí, protože máme pádný důvod se odreagovat a na chvíli na ryby zapomenout. Grilujeme maso a popíjíme dobroty. Lov sumce je časově náročná záležitost. Dnešní noc proběhne v klidu a kromě jednoho promarněného záběru se nic zvláštního nestane. Ráno je hodně ospalé. Vůbec se nám nechce vstávat a znovu líčit u bójek. V duchu proklínáme všechny funkcionáře, kteří mají na svědomí noční, čtyřhodinovou dobu hájení. Ranním zavážením se ryby rozplaší a většinou už nezaberou. Tuto skutečnost jsem si ověřil vloni na Labi, kde byla při lovu sumců udělena výjimka a sumci ráno pravidelně brali. To se mi na Sázavě nikdy nestalo. Mlčky čekáme, co se bude dít, ale sumec se nehlásí. Neopakuje se ani včerejší záběr v deset hodin dopoledne a tato skutečnost nám bere všechny naděje. Lenka stahuje jeden prut a zkouší štiky na plavanou. Trpělivě prochytává pobřežní partie, ale jediným úlovkem je utržená gumová rybička, která se namotá na její udici. Hned na první pohled mi padne do oka. Zatím ještě nemám tušení, jak skvělé služby mi poskytne. Milan se rozhodl změnit místo a vyráží prozkoumat úsek pod jezem. Já nastražuji jeden prut na boilie s příchutí lesní jahody, doplněné obalovacím těstem. Odměnou mi je několik pěkných tloušťů a kapřík.

Změna místa, ryba jistá
Několikadenní rybářská výprava má velkou výhodu v možnosti pořádně se rozkoukat a vyzkoušet různé techniky a metody lovu. Milanův přesun pod jez se vyplatil. Během půlhodiny se vrací s krásným bolenem v podběráku. „Záběry přišly okamžitě,“ líčí úspěšný rybář. „Nejdřív jsem nastražil třešeň na plavanou. Vyjel po ní tloušť, ale nepovedlo se mi ho zaseknout. Po několika neúspěšných pokusech jsem napíchnul žížalu a tu už tak lehce nesundal. Měřil asi třicet centimetrů. Hned potom mi na to vlítnul tenhle bolen. Jsou tam ale mnohem větší.“ praví Milan a roztahuje ruce co nejdál od sebe. „Uf, to musím vidět.“ vyskakuji z lehátka a stahuji pruty.

„Alespoň vyzkouším nový, fluorokarbonový vlasec na přívlač.“ Kromě plavačkové boloňky sestavuji i přívlačový prut. Nastává však problém s výběrem umělé nástrahy. Většinou používám příliš velké, které se pro lov bolenů nehodí. Lenka mi podává vylovenou gumovou nástrahu. Měním zrezlou, jigovou hlavičku za novou a společně s Milanem vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.

Jako v Kanadě
Zvednutá voda uhání v divokých peřejích mezi kameny a ryby mají jedinečnou možnost navštívit místa, která bývají za běžného stavu na suchu. Pod jez slezeme po velkých balvanech u strmé skály. Tento malinký úsek řeky navozuje úplně jinou atmosféru. Když člověk přimhouří oči a zapomene na okolní svět, připadá si jako u divoké řeky kdesi v Kanadě. Voda se pod jezem točí dokola a na hladině zůstávají drobné chomáče pěny. Některým se podaří opustit vír a silný proud je unáší mezi balvany. Pak doplují na hloubku a pomalu zmizí. Nahazuji do nejdivočejšího úseku. Splávek poskakuje v peřejích a točí se ve víru. Náhle na okamžik zmizí pod hladinou a pak vyrazí proti proudu. Počkám, až se vlasec napne a zaseknu. Je tam! Brzda prokluzuje, ale její zvuk zaniká v hukotu padající vody. Záběr přišel na velkou rousnici. Malinko se přikrčím a zaujmu na kluzkých kamenech co nejstabilnější pozici. Ryba zatím ujela několik metrů po proudu a je jasné, že musím přitvrdit, protože jinak dopluje až do Pikovic. Brzdu nechávám preventivně povolenou, jenom ji lehce přidržím rukou. Celá akce je nyní pod taktovkou jemného, šestimetrového prutu, který se ohýbá víc a víc. Už se chystám, že cívku uvolním, protože hrozí, že patnácka vlasec nevydrží, ale ryba se najednou otáčí a souboj přechází do dalšího kola. Nastává fáze přitažení ke břehu. V silném proudu je to opravdová dřina. Tajemný soupeř se ještě několikrát otočí, ale nakonec musí odhalit svoji tvář a sejmout masku vodních hlubin. Je to stříbrný bolen. Rozbuší se mi srdce, protože těchto nádherných ryb jsem v životě moc nechytil. Velké nástrahy a silnější montáže, které nejčastěji používám, nejsou pro tyto lovy vhodnou zbraní. Podběrák ho vyděsil. Na další výpad mu už nezbývají síly. Prohrál a odevzdává se osudu. Měří 44 cm.

Milan, který zůstal mezi balvany, těsně u jezu, si mého úlovku ani nevšiml. Je plně zabrán do vlastního lovu. Nahazuje k padající vodě a nástrahu nechá unášet proudem. Je třeba být ve střehu a splávek neustále hlídat. Pouštím bolena na svobodu, usedám na kámen a přemýšlím o výhodách jemné rybařiny. Jakou pohodu mají příznivci přívlače, když vyrazí s jedním proutkem k řece. Žádné bivaky, lehátka, člun, echolot, hromady prutů a další tuny cajku. Co naplat, každý rybář se dobrovolně zařadí do nějaké čeledě a ta moje patří do rodiny těžkooděnců. Proč ale neudělat výjimku.

Další bolen
Milan náhle vyskočí z podřepu a ohnutý prut s kmitající špičkou, signalizuje záběr. Ryba vyráží napříč peřejí a míří k potopené větvi. Neznámá síla ji však brzdí a musí narychlo změnit plán a hledat spásu v útěku po proudu. Běžím kamarádovi na pomoc s podběrákem, ten má však celý průběh bitvy promyšlený do posledního okamžiku. Pomalu navíjí a rybu zkušeně navádí do mělké tůňky mezi kameny. Je to další bolen, 46 cm. Zkouším nahodit znovu. Dlouho se nic neděje až po chvíli zabere konečně další ryba. Je to tloušť střední velikosti. Pak už záběry ustávají. Milan odchází do tábora a já měním prut za přívlačový. Hned po prvním hodu cítím kontakt s rybou. Nástrahu však minula. Třetí hod je ten pravý. Zásek sedí a dostávám další příležitost prožít několik minut napětí, které mě po celý život znovu a znovu přitahuje k vodě jako magnet. Tentokrát se soupeř projevuje mnohem agresivněji. Drží se v hloubce a prudce škube hlavou. Mám podezření na candáta. Vyčkávám, co bude dál. Rybě se do proudu nechce a naopak se snaží zajet do vývařiště pod jezem. Mám strach z potopených větví a začínám pomalu navíjet. Sil už moc nemá, ale divoká voda ji hodně pomáhá. Najednou se nečekaně vyhoupne nad hladinu a na zlomek vteřiny zahlédnu štičí tělo. Není to žádný gigant, ale mám radost. Po chvilce přetahování navádím vyčerpanou paní esoxovou do mělčiny, kde se odevzdaně položí na bok. Je to ještě slečna, protože měří 55 cm. Krásný zážitek. Začínám přicházet přívlači na chuť a to netuším, že záběry budou pokračovat. Někdy mrskám vodu od rána do večera a nedočkám se jediného záběru. Bolí mě celé tělo a stovky hodů vyjdou naprázdno. Dnes je situace zcela opačná. V prudkých peřejích nemají ryby takový přehled a navíc jsou při chuti, což mě v přikalené vodě trochu překvapuje. Štika pomalu odplouvá z mělčiny. Na hloubce se na chvíli zastaví, jakoby nevěřila, že je volná, potom klesne o něco hloub a najednou nečekaně vystřelí jako torpédo a zmizí z dohledu. Znovu nahazuji do stejného místa. Stačí několik hodů a nástrahu atakuje další dravec. Tentokrát zásek nesedí a ryba se po chvilce vypne. Guma vyletí prudce z vody. Naštvaně s ní mrsknu o hladinu a vtom cítím znovu tah ryby. Není velká, ale nějak divně klepe. Pomalu navíjím a u břehu mě čeká překvapení. Je to pstruh duhový, 37 cm. Takový úlovek bych v Sázavě nečekal. Chvilku odpočívám a urovnávám si všechny myšlenky a zážitky. Vpravo, uprostřed řeky náhle zaloví velká ryba. Nádherný stříbrný bolen, kolem sedmdesáti čísel. To by byla pěkná tečka za dnešním lovem. Za chvíli se budu muset vrátit do tábora.

Poslední pokus
Rychle nahazuji do jeho loviště, nástraha však zůstává bez povšimnutí. Zkouším to znovu a znovu. Pomalu už v záběr přestávám věřit a loučím se s řekou, když ucítím tvrdou ránu do prutu a divoké výpady ryby. Je tam! Vlasec mizí z cívky a já pomalu couvám k místu, kde je možné navézt rybu ke břehu. Na to je však stále dost času. Bojující dravec se drží daleko od břehu a mám plné ruce práce. Občas vyrazí proudem směrem ke mně, ale hned se obrací a pluje na opačnou stranu. Střídavě povoluji a hned zase navíjím. Minuty ubíhají a poprvé spatřím záblesk rybího těla. Je to bolen! Dravec, kterého jsem jako malý kluk chytil jen jednou v životě na Labi. Dřív byli boleni velmi vzácné a plaché ryby. Teprve v posledních letech se podobně jako sumci masově rozmáhají a jejich divoké útoky do hejna rybiček můžeme spatřit skoro v každém revíru. Začínám získávat převahu a pomalu navíjím. Ryba kličkuje mezi kameny, ale zpomaluje tempo. Konečně ji zahlédnu v celé kráse. Bolen prohrává a vjíždí do podběráku. Měří 57 cm a je nádherný. Pomalu pokládám štíhlé tělo na hladinu a čekám, až odpluje. Voda uprostřed řeky nečekaně vystříkne do výšky a malé rybičky zoufale prchají do všech stran. Obrovský dravec je jim v patách. Nakonec všichni zmizí v temné hloubce vstříc svému osudu. Přemýšlím, jestli mám ještě jednou zkusit štěstí. Nakonec balím prut a odcházím. Vždyť zítra je taky den a svatební cesta nám teprve začíná.

Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Parmy

Zpět

Parma, vousatá kráska

„Co to bylo za rybu?“ ptá se mě Lenka a ukazuje rukou doprostřed řeky. „To byla parma. Dokáže se neslyšně vyhoupnout nad hladinu a stejně tak i zmizet. Tichý výskok lidskému oku často unikne.“ „Vypadala jako delfín,“ směje se rybářka a má pravdu. Parma svojí elegantní kreací delfína trochu připomíná. „Až přijde správná chvíle, uděláme si na ně čas. Dnes je řeka klidná a čistá. Parma chce stoupající, zakalenou vodu. Pak je šance, že zabere.“ Končím debatu a přehazuji štikové pruty. Dravci však neberou a jejich nechutenství mi umožňuje přemýšlet o štíhlé krasavici dál.

Parma mě fascinovala odjakživa
Bojovnicím z divokých proudů jsem uděloval milost už v dobách, kdy to ještě nebývalo zvykem. Důvodem šlechetného činu nebyl fakt, že mají méně kvalitní maso plné svalových kůstek, ale jakési vyzařující charisma a hlavně smutné rybí oči. Smutnější pohled už mívají jen zlatozelení líni.

Přemýšlím, proč se parma jen málokdy stává cílovou rybou a její úlovky bývají náhodné, jako třeba při lovu kaprů. Vždyť lov této nádherné a velmi často i velké ryby, bývá vzrušující a napínavý. Parma je neúnavný bojovník, který dokáže vložit do záchrany života veškerou energii. Vzpomínám na neuvěřitelné množství parem v roce 2002, kdy naši republiku zalila stoletá voda. Berounka se během září vrátila do původního koryta, její kalná voda však proudila stále divoce. Kamarád Honza mi zavolal a vyprávěl o krásném dnu, stráveném na rybách a hlavně o dobrodružství, které prožil v opravdové parmí bitvě. „Zdeňku, to si nedovedeš představit, co se dnes u Všenor dělo. Zakrmil jsem oblíbené místo a pak to začalo. Nejdřív zabralo několik podouství, plotic a cejnů. Pak ale připlula nekonečná armáda parem a vzala moje nástrahy útokem.“ Na další výpravu vyrážím s Honzou a brzy ráno přijíždíme k Berounce. Okolní pole připomínají močály a některá jsou stále pod vodou. Břeh řeky je posetý naplaveným nepořádkem. Vše, co přišlo dravému proudu do cesty bylo postupně rozeseto po celém okolí. Vzrostlé topoly připomínají vánoční stromečky s navěšenými ozdobami. Zejména zahradní, plastové židličky, zavěšené v korunách stromů, působí hodně dominantně. Nemůžu uvěřit, že běsnící voda mohla dosahovat až takhle vysoko, vždyť bílý nábytek visí mnoho metrů nad zemí. „Nekoukej a nahoď,“ radí Honza a má pravdu. Do podběráku zrovna navádí první úlovek, krásnou parmu.

Chytáme na plavanou
Nahazuji asi deset metrů od břehu. Splávek se však nestihne usadit na hladině. Anténka malinko poskočí a najednou zmizí pod hladinou. Zasekávám a už cítím tah ryby. Není to však parma, ale plotice. „Dej si o trochu větší hloubku,“ radí Honza. „Jsi moc vysoko. Velké ryby jsou u dna na návnadě. Menší plotice plavou nad nimi a čekají, až na ně dojde řada.“ Na důkaz pravdivosti svých slov zasekává a zdolává další parmu. Zvětšuji hloubku a po chvilce vytahuji podoustev. To už je lepší, ale chci vousatou krásku. Tak ještě větší hloubku. Ten den jsem jich chytil dvacet. Na slabounkém vlasci s jemným proutkem byl cítit každý výpad, obrat a pokus o záchranu.

Na parmu platí všechny techniky
Patří mezi ryby, které zaberou na položenou a plavanou stejně dobře, jako třeba na přívlač nebo dokonce

i na mušku. Je to typický všežravec milující rostlinné i živočišné dobroty. Zkušení rybáři doporučují speciální sýrová těsta nebo dokonce kostičky samotného sýra. Mojí nejoblíbenější nástrahou jsou červi, žížaly a rousnice.

Místo lovu
Parmu najdeme téměř ve všech řekách, kde bývá více, či méně hojná. Proudné úseky s kamenitým dnem jsou pro tuto rybu typické a nazývají se příznačně jako parmové pásmo. Pravdou je, že parmy velmi často vyjíždějí i do hlubších a klidnějších úseků. K těmto výpravám potřebují vhodné podmínky, zejména dostatek kyslíku. Na těchto cestách za potravou se stávají náhodným úlovkem rybářů, lovících na položenou jiné druhy ryb. Parma zabere brzy ráno, ale i pozdě v noci při lovu sumců nebo úhořů na rousnici. Pro lov je doporučováno pevnější náčiní s vlasci kolem 0,30 mm. Dnešní, moderní pruty umožňují lovit na jemné plavačkové a feederové sestavy.

Den D
Konec prázdnin je bohatý na srážky a hladina Sázavy začíná stoupat. Zkalenou řekou pluje množství trávy a větví. To je ten správný čas. Začínám lovit přímo pod jezem na plavanou. Vyzbrojen šestimetrovým boloňským prutem, prochytávám nejdivočejší partie řeky. Na malý háček nastražuji půlku rousnice. Záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Splávek se rozjede proti proudu a rychle potopí. Okamžitě zaseknu. Ryba je na háčku a brání se ze všech sil. Podle krátkých, škubavých výpadů mi začíná být jasné, že nejde o parmu. Je to tak. Po chvilce zdolávám tlouště 39 cm. Pěkná ryba, ale vousatá kráska to není. Nahazuji znovu do vývařiště a situace se opakuje. Tloušť je však menší, měří 28 cm. Když chytím třetího, měním rousnici za chomáč červů. Napíchnu jich devět. Víc se mi jich na háček nevejde. Dlouho se nic neděje, žádná ryba nemá o bílé červy zájem. Splávek se točí stále dokola ve víru a pak vytlačen do zpětného proudu, putuje i s nástrahou směrem pod jez . Najednou zcela nečekaně zajede pod hladinu. Možná to má na svědomí vázka, ale pro jistotu zaseknu. Něco je na háčku! Zprvu nevím, co se děje, ale po chvilce se neznámý předmět dá do pohybu a je jasné, že mám další rybu. Krouží ve vířící vodě a vyrazí až pod přepadávající vodu do nejhlubší díry, kterou valící voda pod jezem vymlela. Ještě víc povolím brzdu a čekám, co se bude dít. Tajemná ryba znervózněla, protože hluboká jáma ji nepomohla a háček dál pevně vězí v tlamě. Poněkud zbrkle vyrazí středem řeky a korytem se řítí na volnou vodu. Povolená brzda mi nyní přijde vhod. Pro jistotu se přesouvám za prchající rybou asi padesát metrů po proudu. Patnáctka vlasec zatím drží, řeka je však plná malých i velkých balvanů.

U malého ostrůvku uprostřed řeky, je zabroděný rybář, který zkouší štěstí na přívlač. Přestává točit kličkou a sleduje náš souboj. Ryba zpomalí a zamíří směrem k mému břehu do míst, kde velké víry prozrazují potopené balvanyJestli zajede pod kámen, bude zle. Tajemná bojovnice se otočila proti proudu a zalehla v tišině za kamenem, kde nabírá nové síly. Stojí na místě a jen občas trochu popojede. Přestávky využívám i já a snažím se co nejvíc uklidnit. Každý souboj mě dokáže maximálně rozrušit. Nechápu, jak je to po tolika letech možné, ale vzrušení z lovu se ve mně probouzí při každém souboji. Volám mobilem Lenku, která chytá v klidnějších vodách níž po proudu.

Celá situace mi připomíná venčení pejska
Ryba stojí na místě a já ji držím na ohnutém prutu, jako domácího mazlíčka. Kolegu, který mě sledoval už naše přetahování přestalo bavit, přechází na druhou stranu ostrova a vláčí dál. Přemýšlím, co bude následovat, až si ryba odpočine. Neměl bych ji dopřávat takovou pohodu. Trochu se opřu do prutu a dráždím soupeře. Provokace má ohlas a začíná druhé kolo. Modlím se, aby vlasec i háček vydržel. Přendávám prut do druhé ruky a odrážím další výpad. Tajemná ryba zamířila zpět pod jez. V mělké peřeji se vyhoupla nad hladinu a na okamžik jsem spatřil hřbetní ploutev. Vypadá to na parmu nebo bolena. Cítím, že bojuje těsně pod hladinou, ale mám strach se do ní víc opřít a přizvednout ji. Vlasec by mohl prasknout. Vracím se pod jez a vybírám nejvhodnější místo pro podběrák. Břeh je naštěstí písčitý, bez vázek a pokud se mi podaří navézt rybu do tůňky s klidnější vodou, mám vyhráno. Pomalu navíjím a plný očekávání čekám, až se ryba vynoří. Velké tělo najednou prořízne hladinu. Je to opravdu parma! Nádherná, vousatá bojovnice! Je hodně vyčerpaná, ale stále bojuje. Zkracuji vlasec na potřebnou délku a levou rukou uchopím podběrák připravený ve vodě. Nikdy ho nestrkám do vody na poslední chvíli, protože rybu vyděsí a někdy začne běsnit natolik, že krátký vlasec utrhne nebo ulomí háček. Parma se ještě několikrát otočí, ale před podběrákem neunikne. Je moje! Přitáhnu ji na mělčinu a nechám ponořenou ve vodě. Leží na boku a těžce dýchá. Má protáhlé, válcovité tělo, přizpůsobené životu v proudech. Přichází Lenka, gratuluje mi a vybaluje fotoaparát. Parma měří 58 cm.

Zkouším lov na položenou
Zkouším štěstí znovu, ale další záběr už nepřichází. Stěhuji se za Lenkou, která chytá asi o tři sta metrů níž, kde líčí na štiku. Na novém místě teče voda stále prudce a v korytě dosahuje asi půl druhého metru hloubky. Sestavuji dva pruty na těžko a na větší háček nastražuji celou rousnici. První nahazuji kousek od břehu a druhý do jedné třetiny řeky. Ploché, stogramové olovo udrží nástrahu na místě. Musím však použít nejtěžší čihátko, které ještě dovážím olůvkem. Občas ťukne menší ryba, kterou prozradí drbnutí celým prutem nebo poskočení policajta. Záběr velké ryby je poznat na první pohled. Čihátko prudce vyletí až k prutu a brzda se několikrát protočí. Razantně zaseknu, vyskočím ze židličky, ještě víc povolím brzdu a cívku přidržuji rukou. Ryba zabrala kousek od břehu. S kaprovým prutem a vlascem 0,28 mm už není souboj tak dramatický, jako na plavanou. Souboj trvá necelou minutu. Je to další parma. Brání se ze všech sil, ale nemá šanci. Dotáhnu brzdu a zuřící bojovnice končí v podběráku. Vypadá úplně stejně, jako ta první, ale měří o dva centimetry méně.

Vím, že se nejedná o žádné trofejní kusy a třeba v Labi se chytají mnohem větší. Pro někoho je parma běžnou rybou a nad takovými úlovky ohrne nos. V některých revírech však tato kráska chybí a mnoho rybářů ji nechytí za celý život. Je to krásný pocit, když si řeknete: „Dnes jdu na parmy“ a opravdu je chytíte.

Překvapení na závěr
Pomalu se stmívá a začínám balit věci. Na žížalu přichází další záběr. Čihátko jen trochu poskočí a na několik vteřin znehybní, pak se ťukání opakuje znovu a znovu. Žádná parmí jízda až do prutu. „To by mohl být úhoř,“ pravím Lence, která celou dobu chytala na rybičku. „Zkus ho seknout, já zatím vyndám druhý prut.“ Lenka se nestihne usadit na židličku, když policajt prudce vyletí a zůstane přilepený pod prutem. Rybářka na nic nečeká a rychle zasekne. Zásek sedí a ryba se mrská na háčku. Běžím ji na pomoc s podběrákem. Úhoř to není, možná další parma, tma mi však znesnadňuje přesnější identifikaci. Neznámá bojovnice je nižšího tvaru a po chvíli končí v podběráku. Je to štika! Měří 52 cm. Vlasec má namotaný kolem čelistí, které připomínají kachní zobák a tato past ji nedovolila šňůru ukousnout. Uvolňuji sevření a zkoumám, kde je háček zaseklý. V otevřené tlamě spatřím ježdíka. Opatrně ho vytáhnu ze zubatých čelistí. Je ještě živý. Zřejmě se na rousnici sám oběsil a pak ho ulovila štika, která se do vlasce zamotala. Je to neuvěřitelná náhoda. Otočím se na Lenku a pravím vážným hlasem: „No vida, za soumraku berou štiky u dna, tak to si na ně musíme posvítit!“
Zdeněk Hofman
Foto: Lenka Hofmanová

Toušeň

Zpět

Jak jsem se ulil z ryb

Vždycky, když si vzpomenu na dubnové setkání s kapry, mívám smíšené pocity. Na jedné straně radost z krásných ryb a na straně druhé pochopení, že cesty života jsou opravdu nevyzpytatelné. Skutečnost, že karty osudu dokáží všechny naděje a představy ve vteřině zamíchat, poznamenaly moje myšlení natrvalo.
První jarní výpravu jsme pečlivě plánovali. Konečně pořádné rozptýlení po dlouho trvající zimě. Vždyť ledové okovy svíraly hladiny našich vod až do konce března. Pocítit na prutu sílu velkého kapra je nezapomenutelný a věčně lákající zážitek. Ryba vyrazí divoce na hloubku a hledá spásu v zatopených křovinách, či jiných překážkách. Pokud jsou v dosahu mušlová pole nebo ostré hrany, může být souboj velmi rychle ukončen. Zkušení rybáři však neustále zdokonalují svoji výzbroj a šokové šňůry z pletenky nebo ještě lépe z fluorokarbonu tento záchranný manévr prchajícímu kaprovi velmi často překazí.

První den lovu patří přípravám a budování tábora. Jirka se zabydluje v novém karavanu a mě s Lenkou čeká premiérová stavba bivaku, se kterým nemáme vůbec žádné zkušenosti. Z vyprávění kamaráda a prodavače Rybíze víme, že jde o jednoduchou a rychlou záležitost. Po hodině marného a skoro až zoufalého snažení voláme Rybízovi o radu. S jeho pomocí po telefonu je stavba opravdu záležitostí několika minut. Jde jen o to znát několik zásadních fíglů. K večeru již zkoumáme vodu a rozmísťujeme tyčové bójky pro označení krmného místa. U břehu je dno hodně členité s hloubkou 1 – 2,5 m. Po třiceti metrech přechází v prudkém zlomu do pěti metrů. Právě zde umísťujeme jednu z bójek. Pak už je dno převážně rovné a klesá maximálně do sedmi metrů. Je třeba najít nějakou zajímavost, která kapry láká a kde dělají při svých cestách pravidelnou zastávku. Hledání takových míst je nudná záležitost, ale má zcela zásadní význam. Vhodným výběrem lovného místa si můžeme podstatně zkrátit čekání na záběr. Asi sto metrů od břehu objevíme vyvýšenou plošinu, která se táhne v úzkém, dvoumetrovém pásu a je dlouhá skoro dvacet metrů. Ze sedmi metrů stoupá na pouhých 3,5 m. Takové místo se nám zdá pro kapří zastávku přímo ideální. Velmi často bývají takové výstupky porostlé trsy mušlí, které kaprům moc chutnají. Třetí „tyčovku“ umísťujeme kousek od břehu, v kopcovitém terénu. Kapři mají prostřeno a jdeme na ně.

Kapří menu
Na doporučení firmy LK Baits nastražujeme dva boiliesové favority, populární vanilku a novinku v podobě dvoubarevných kuliček, s označením kaviár & fruits, jehož předností je složení ovocné a masové příchutě. V záloze máme i osvědčené boilies C4 od firmy Nikl a selektivní Gangster od Mikbaits. Jirkovy „kaprokulinářské“ zásoby obsahují spousty dalších pokusných králíků všech barev i příchutí, které nasazuje v dobách beznaděje. Já jsem jako vždy přibalil i vařenou kukuřici, která tentokrát naprosto selže. Kaprům bude chutnat jenom voňavý boilies.

První záběr přichází během hodiny
Jirka přibíhá k prutu a zdolává krásného, řádkového lysce. Měřen odhadem na pětapadesát čísel. Zřejmě najelo celé hejno, protože po chvilce přichází záběr i na můj prut. Vychutnávám si souboj, ale je jasné, že velikost kapra bude podobná té první. Dobrý začátek, ale přijeli jsme za většími rybami. Mlčky hledíme na poklidnou vodní plochu labské pískovny. Přemýšlím o všem možném a v duchu se usmívám nad lidskou nenasytností. Nejdřív jsme byli vděčni za každý záběr a když přišel, už se nám zdá ryba moc malá a přejeme si větší. Člověk se tak velmi lehce může dostat do kolotoče, ze kterého později jen velmi obtížně vystoupí. V honbě za novými rekordy nemá žádný klid a nestihne si vychutnat nejkrásnější okamžiky pro které si vlastně přijel. Neustálé zvyšování pomyslné laťky zastíní vše ostatní. Je velice důležité zůstat oběma nohama na zemi a radovat se i z maličkostí. Večer nás opouští Lenka, která musí druhý den do práce. Slunce končí svoji pouť po obloze a pomalu předává vládu noci. Další záběr přichází za úplné tmy.

„Tenhle je větší a slušně táhne,“ praví Jirka a zkušeně manévruje s bojující rybou mezi ostatními pruty. Připravuji podběrák a čekám, až se ukáže na hladině. Snažím se zvyknout si na tmu, protože nechci kapra plašit světlem baterky. Několik „šplouchanců“ oznamuje, že je čas ukončit souboj. Podebírat kamarádovi rybu je hodně zodpovědná práce a někdy mívám větší trému než samotný lovec. „Je tam,“ zvolám radostně a vynáším úlovek na břeh. Čeká nás velké překvapení. Je to sytě oranžový kapr Koi, který měří 72 cm. Hříčka přírody a šlechtitelského umu naplní naše srdce radostí a další nadějí. Jeto živý důkaz, že zde berou i větší ryby. Zbytek noci ale proběhne v klidu a další kapřisko přijde až ráno. Pípák ječí jako šílený a já poněkud nemotorně startuji z lehátka do další směny. Cítím v dlaních, které pevně svírají prut, jak se ryba snaží ze všech sil zachránit a vkládá veškerou energii do první fáze souboje. Velmi brzy však ochabuje a končí v podběráku. Je to lysec 57 cm. Jediný záběr dnešního rána. Dubnové počasí je stále příliš chladné a kapřímu apetitu nesvědčí. V noci klesla teplota na pouhé 4°C. Přemýšlíme, kde mohou ryby být. Jestli v hloubce nebo naopak na mělčině. Jeden prut vyvážím na zkoušku hodně daleko od břehu, do sedmimetrové hloubky. Tento pokus se nakonec zcela mine účinkem. Další kapr zabere Jirkovi kousek od břehu, kde hloubka přechází z 2,5 do 4 metrů. „Šlape jak hodinky,“ směje se Jirka a je vidět, že kapr bude větší. Prut ohnutý na maximum, brzda prokluzuje a šňůra rychle mizí z cívky. „Opři se do něj, ať pozná, kdo je tady pánem,“ radím s úsměvem. Zkušený lovec však ví, co má dělat a v klidu vyčkává, až bojovníkovi dojde dech. Jakmile se kapr otočí směrem ke břehu, začne pomalu navíjet. Tentokrát je souboj mnohem delší než u předešlých ryb. Kaprovi se na břeh nechce, což dává najevo neustálými úniky do všech stran. „Ten vymete snad všechny jámy. Hlavně aby nepředřel vlasec,“ hlásí Jirka. Kaprovi naštěstí pomalu docházejí síly a po několika dalších minutách ho čeká nedobrovolná exkurze do světa lidí. Nedůvěřivě si nás prohlíží jedním okem. To druhé má zabořené v podložce a je jasné, že ho nebavíme a chce zpět do vodního živlu. Musí být statečný a vydržet pózování před fotoaparátem. Je už úplná tma. Šupináč měří 84 cm a váží 13,5 kg, což začíná být zajímavé.

Konečně sluníčko
Druhý den nás přivítá azurově modrá obloha a sluneční paprsky. Dlouho očekávané teplé počasí je konečně tady. Čekání na záběr si krátíme zdokonalováním koncových montáží. Poslední dvě větší ryby přišly Jirkovi na fluorokabonové návazce s moderním tvarem háčku, kterému se říká banán. „Nejlepší je osmička,“ hájí Jirka menší háčky a pokračuje v diskuzi.
„Na ty tvoje kotvy velkou rybu nechytíš. To by musela chtít spáchat sebevraždu.“ „No jo, ale na větší kuličku nestačí. Mám tady Gangstera od Mikbaits, který má 24 mm. Na ten je osmička moc malá,“ snažím se obhájit větší háčky. Jirka je však nekompromisní a naše debata nebere konce, když najednou zaslechneme kapří šplouchnutí. Oba zpozorníme a snažíme se lokalizovat místo vyskakující ryby. „Je to támhle na mělčině a teď skočil ještě jednou,“ pravím a ukazuji prstem vpravo do zátoky. „Tam je něco málo přes metr hloubky.“ Jirka má celé okolí dobře zmapované. Zátoka se táhne kolem velkého ostrova a ryby tudy mohou projíždět z obou stran. „A co když se stahují za teplou vodou,“ přemýšlím nahlas. Jirka pokyvuje souhlasně hlavou. Je jasné, že ryby zátokou buď projíždějí nebo se opravdu stahují do mělčích vod. K večeru vyskočí na stejném místě kapr znovu. Tentokrát je velmi dobře poznat, že jde o rybu minimálně desetikilovou a protože se u našich bójek nic neděje, stahuji jeden prut a za chvíli již boilie s příchutí kaviáru putuje do mělké zátoky. Příprava nebyla jednoduchá, musel jsem přendat prut do vidliček zapíchnutých až ve vodě, protože zátoka začíná za několika malými borovicemi. Z našeho tábořiště není na prut moc vidět a budu odkázaný hlavně na hlásič. Konečně přijíždí Lenka z práce a je svědkem prvního mělčinového záběru.

Jsou tam
Prut nastražený za malými, hustými borovičkami je jen stěží slyšet. Hlásič vydává poplašný signál už několik vteřin, než pochopím že mi bere ryba. Rychle vystartuji za zvukem a zaseknu. Cítím, jak se ryba vylekala a divoce škube vlascem. Chce se zachránit útěkem na hloubku a volí cestu kolem našeho místa. Musím rychle navíjet, aby vlasec nepovolil. Háček bez protihrotu by mohl z tlamy vypadnout. Po chvilce už kapr opouští zátoku a vyráží na volnou vodu. Cívku mám dostatečně povolenou a lehce ji přibržďuji rukou. Zvuk brzdy násobí dramatičnost situace stejně, jako dobře zaranžovaná hudba v napínavém thrilleru. Silný tah mi napovídá, že půjde o větší rybu. Pomalu získávám převahu a metr po metru se blíží moje vítězství. Je už úplná tma a tak není do poslední chvíle nic vidět. U břehu naštěstí moc nebojuje a končí v podběráku. Je to nádherný, vysoký šupináč. Měří rovných 80 cm. Mám radost z úlovku a kdybych tušil, že bude na této výpravě poslední, radoval bych se dvojnásob. Ráno vezmou okolnosti nečekaný spád. Nějak divně mě tlačí břicho a necítím se úplně fit. Lenka si všimne, že mám divně žlutou barvu pleti, včetně očí. Radost a pohoda je ta tam. Máme podezření na žloutenku a okamžitě vyrážíme do špitálu. Ještě, že opuštěnému Jiříkovi dnes přijede plánovaná posila, vnuk Tadeáš. Dnes mně bere jenom žlučník

„Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou,“ řekl mi lékař po odborném vyšetření. „Žloutenka to není, ale máte ucpaný žlučovod. Musíme vás okamžitě hospitalizovat.“ Jdou na mě mdloby. V duchu se loučím s kapry. Najednou mě už netěší, že se počasí konečně umoudřilo, svítí sluníčko a do naší prohřáté zátoky připlují určitě kapři z celé pískovny. Scénář, který píše život bývá někdy krutý a nečekaný. Lenka nechce o chytání ani slyšet, ale nakonec se mi podaří ji přemluvit, aby se vrátila a chytala i za mě. Je teprve čtvrtek a do neděle určitě něco zabere. Od Jirky přišlo několik textovek, že kaprům opravdu vyhládlo. Navíc objevil v zátoce jámu, která se kapry jenom hemží. Během dne jich chytil deset, což završil opravdu velkou rybou, kaprem 94 cm. Je jasné, že v tom kluky nemůžeme nechat. „Píše, že nemají foťák, musíš jet. Stejně tam máme všechny věci a já budu v nemocnici.“

Lov pokračuje


Jirka, Táďa a Lenka je nová sestava kapří party. V pátek ráno přivítal Léňu divoce bojující šupináč 76 cm. Rybářka se okamžitě vrátila do hry. Kapři jsou při chuti a berou. Ve čtvrtek chytil Jirka s Táďou dohromady dvanáct kaprů přes sedmdesát čísel. Teplé počasí působí opravdu blahodárně. Kolem poledne táhne další rybu Tadeáš. Kapr míří doprostřed pískovny a nechce opustit dno. To je jasné znamení, že na háčku je těžší exemplář. Malý rybář obutý do velkých gumovek působí trochu komicky. Oběma rukama však přitahuje kapra dlouhým prutem, do úplného záklonu celého těla. Potom navíjí vlasec, až se špička znovu skloní k hladině. Tuto kreaci musí nesčetněkrát zopakovat po mnoho dalších minut. Unavená ryba nakonec opustí dno a ukáže se na hladině kousek od břehu. Ještě krátký tanec před podběrákem a je dobojováno. Táďa září radostí. Je to jeden z jeho největších úlovků., krásný šupináč 88 cm a 14,5 kg. Ležím v nemocnici a prožívám jeden z nejnudnějších víkendů. Představa, že jsem mohl být v kapřím ráji a tahat jednu rybu za druhou, mě přivádí k šílenství. Každou chvíli mi navíc přichází textová zpráva o dalším úlovku. V duchu jásám, že to funguje a cítím, že vnitřně jsem u toho. Smutek a žal se mísí s radostí a když mi Lenka v sobotu zavolá, že chytila svého největšího šupináče 79 cm, chci vyskočit z postele a běžet jako o závod a cestou k pískovně vytřást všechny ty prokleté kamínky, které mě připravily o tak krásné zážitky. Nic takového se však nestalo a pípání mobilu mi oznamovalo další úlovky. V neděli záběry najednou ustaly, jakoby kapři chtěli rybářům usnadnit konec lovu. Dohromady se chytilo více než čtyřicet kaprů a nejvíce jim chutnaly kuličky s příchutí kaviáru.

Co dodat na závěr
Na konci mých článků většinou přeji všem rybářům hodně záběrů největších ryb. Dnes, poučen životem, udělám výjimku.
Přeji všem rybářům, aby byli zdraví jako rybička.
Howgh!
Zdeněk Hofman
Foto: autor a Lenka Hofmanová a kamarádi

Štiky

Zpět

Lov štik netradičními metodami

„Tady na tom místě, co chytáte, žije jenom padesáticentimetrová štika,“ odpoví na můj pozdrav náhodně procházející rybář a pokračuje ve vyprávění. „Já chodím až tam dozadu k mostu, ale když jdu kolem a někdo tady chytá, většinou mi odpoví, že vytáhl jenom padesátku. Chodí sem hlavně vláčkaři s lehkou bagáží. Od auta je to pěšky kus cesty a to většinu lidí odradí. Štik tu stejně moc není, tady berou hlavně kapři, cejni a plotice.“ Neznámý kolega odchází po proudu Sázavy. Kdyby jen chviličku počkal, pochopil by, proč jsem si tohle místo vybral. Stal by se svědkem vzácného okamžiku, kdy velká štika dostala hlad a zaútočila na moji nástrahu. Je začátek září a slunce pomalu končí svoji pouť po obloze. Na ryby jsme vyrazili už brzy ráno. Lenka měla štěstí a během první hodiny chytila dvě štiky. Byly sotva mírové, ale nadšenou rybářku navnadily natolik, že nechce měnit místo a přejíždět na další úsek. Řeka vytvořila pod jezem několik nádherných tůní. Díky vodním travinám, které lemují skoro celý břeh, vznikl pro číhající predátory dostatek úkrytů. Prochytat všechna lákavá místa zabere celý den. Já volím jinou strategii. Snažím se vybrat co nejlepší místo, kde budu trpělivě číhat, až zubaté dračici vyhládne a vyrazí na lov.

Hledání štičího doupěte
Polední slunce praží naplno a jeho paprsky dopadají na naší polovinu řeky. Je jasné, že odpoledne bude situace opačná a do stínu se ponoří druhý břeh.

Štika má ráda studenou vodu. V parném létě proto vyhledává hluboké a chladné úseky. Menší exempláře číhají s největší pravděpodobností těsně u břehu pod trsy vodního porostu nebo pod kotvícími loděmi. Kde ale hledat větší kusy? Několik metrů proti proudu rostou kousek od sebe dvě obrovské olše. Jejich mohutné větve sahají daleko nad hladinu a poskytují dravcům dostatečné množství stínu pro jejich úkryt. Zbytek břehu je porostlý křovím, které už takovými možnostmi nedisponuje. Navléknu na udici těžké olovo a začínám měřit hloubku u prvního stromu. Dno u břehu je hodně zanesené, protože hlavní proud teče na druhé straně řeky. Přestože používám dlouhý, šestimetrový teleskop, naměřím pod jeho koncem necelý metr vodního sloupce. To je na velkou štiku málo, ale určitě najdu lepší místo. Pod druhým stromem je situace o poznání lepší. Hloubka na délku prutu je sto padesát čísel a po dalších dvou metrech klesá na více než dva metry. To jsou velmi dobré podmínky. Vedle stromu je vyschlé koryto, kterým zřejmě teče v některých ročních obdobích voda. Ta pravidelně odplavuje nánosy bahna a listí. Vymletá strouha vytvořila pod hladinou nejhlubší jámu v celém okolí. To je místo, které jsem hledal.

Začínám lovit
Uvelebím se do trávy a nahodím udice. Na živou rybičku stačí jeden prut. Pokud je štika hladová a číhá pod stromem, zabere okamžitě. V opačném případě musím počkat, až ji vytráví nebo připluje ze svých toulek řekou. Dlouhou chvíli si krátím chytáním na feeder. Ryby moc neberou, ale o zábavu mám postaráno. Víc než záběry ryb mě zaměstnává nastražená plotice, která chce vyplavat na hladinu. Díky těžkému olovu má smůlu. Správné vyvážení montáže hraje při lovu štik důležitou roli. Plotice mění strategii a vyráží směrem ke břehu. Špička prutu je krátká a nemůže v úniku zabránit. Plotice opouští hlubokou strouhu a vyjíždí na mělčinu. Porušuje tak zásadní pravidlo, že nástražní rybička musí být tam, kde chce rybář a nikoliv naopak.

Finta č. 1
Sedím pod stromem a přemýšlím co dál. Spodní větev mohutné olše sahá skoro do jedné třetiny řeky. Její konce jsou tenké a siný vlasec z nich půjde určitě vyškubnout. Vytáhnu plotici a znovu nahodím. Tentokrát si hod velice dobře promyslím. Splávek s nástrahou dopadne doprostřed řeky, ale tak že zkříží svoji dráhou letu jednu z koncových větviček. První pokus není úspěšný a musím ho několikrát opakovat. Nakonec můj plán vyjde a vlasec se zachytí za trs listí. Opatrně zasunu prut do držáku a pomalým navíjením zkrátím vzdálenost splávku od větví tak, aby rejdící plotice nemohla odplavat na mělčinu. Větev je metr nad hladinou a napnutý vlasec umožňuje opisovat nastražené rybě kružnici o průměru kolem dvou metrů. Ukotvení ji dál nepustí (viz obrázek č.1) a udrží v místě nad vymletou jámou, která možná slouží jako letní sídlo velkého dravce. Jakmile na podzim listí opadá, stín zmizí a štiky se přestěhují do nejhlubších partií řeky. K dopravování vlasce do větví můžeme používat i různé zlepšováky. Viděl jsem rybáře, který nasunul prut do dvou spojených tyčí a s tímto desetimetrovým monstrem naaranžoval nástrahu přes větve nad vodou, během několika vteřin.

Finta č.2
Při lovu štik jsou přírodní překážky velmi výborným pomocníkem. Pokud nejsou po ruce větve skloněné nad vodou, je tu další trik. Snad každý rybář ví, že ryby vyhledávají s oblibou potopené stromy a větve. Taková místa bývají domovem tlouštů, okounů a hlavně malých rybek, za kterými se pochopitelně stahují i štiky. Za překážkou vzniká tišina s klidnou vodou nebo zpětným proudem. Žádný rybář takové místo nenechá bez povšimnutí. Při lovu přívlačí je scénář vždy stejný. Nejdřív vějířovitě proházím celou tišinu a potom se pomalu přibližuji k potopeným větvím. Touha po úlovku zaslepí moji mysl, která mi našeptává, abych blíž už nenahazoval, až se to stane. Nástraha uvázne a po neúspěšných pokusech o vyproštění, dochází většinou k její ztrátě. Při lovu štik na plavanou nastává stejný problém. Nastražená rybka jezdí zprvu vzorně uprostřed tůně, ale najednou znejistí a začne bláznit, až zajede do vázky, ve které hledá spásu. Tento signál, že pod vodou se něco děje, vyjde bohužel naprázdno a začne vyprošťování zamotané rybičky. Po mnohých zkušenostech, které takto skončily, jsem změnil taktiku lovu. Postavím se těsně pod překážku a rybičku se splávkem nahodím tak, aby šňůra vedla přes větve na konci překážky (viz obrázek č.2). Nástraha musí dopadnout o několik metrů dál, do proudu. Popojdu o 2 - 3 metry níž, zaklapnu řadič navijáku a počkám, až se splávek usadí na hladině, kde díky větvi, přes kterou jsem šňůru přehodil nesplave ke břehu. Překážky ze spadlých stromů někdy dosahují skoro do půlky řeky a díky této metodě usadím rybičku na největší hloubce, kde se může zjevit velká štika. Je dobré změřit si předem hloubku a použít větší splávek s dostatečnou zátěží, aby rybička nebyla příliš nadnášená. Tento způsob lovu chce trochu cvik a hlavně dobrý zrak. Šňůra nesmí dopadnout do silnějších větví, ze kterých by nešla při záběru uvolnit. Proud drží rybičku v dostatečné vzdálenosti od vázky. Nebezpečí zamotání sice hrozí, ale vyplatí se riskovat, protože odměnou může být záběr vysněné ryby. Jakmile se splávek potopí, vyprostím jemnými cukanci šňůru z větví, napnu vlasec a zaseknu. Samotná štika do stromu nezajede a většinou zamíří doprostřed řeky. Mám na mysli větší štiku. Menší juniorky se ve větvích naopak ukrývají a mají k tomu pádný důvod. Jejich babičky i maminky totiž nešetří ani vlastní potomky.

Ženy chytají jinak
Lenka si vymyslela svoji vlastní metodu. Na živou rybičku chytá jenom s jedním prutem na plavanou. Nahodí doprostřed řeky, počká až nástraha dopluje ke břehu a znovu nahodí. Po několika pokusech postoupí na další místo. Musím říct, že tato aktivní metoda je hodně úspěšná. Funguje hlavně v místech, kde řeka teče rovným korytem, bez tůní a zátok. Z pohledu rybáře působí taková voda nudně a fantazie nemá žádný podnět, který by roztáčel kola osudu. Splávek se nikde neudrží, všude je proud. Přesně to Lence vyhovuje. Dobře ví, že dno řeky je plné balvanů a dalších překážek, za kterými číhají štiky. Představy a intuici musí nahradit tvrdá dřina. Tento způsob lovu je jakýmsi kompromisem mezi čekáním u nahozené kačeny a přívlačí. Postupné prochytávání revíru skoro vždy přinese nějaké ovoce. Pravdou je, že kvantitu v počtu úlovků zaplňují velmi často štiky střední velikosti, ale o překvapení nebývá nouze. Splávek pomalu pluje v proudu a díky napnutému vlasci opisuje velký půlkruh. Těsně u břehu uvázne olovo na dně a právě v této fázi přichází většinou záběr. Štika zřejmě pomalu sleduje putující rybičku a jakmile zastaví, vyrazí do útoku. Tato metoda výborně funguje například na středním toku Labe.

Začíná se stmívat
Sedím pod stromem a sleduji velký splávek, který divoce tančí po hladině. Plotice je hodně nervózní, což je předtuchou nějakého dramatu. Záběry na feeder ustaly úplně. Chytil jsem stejně jenom několik cejnků. Lenka chytá kousek po proudu, za mohutným křovím. Není vidět, ale náhle uslyším ostrý hvizd její píšťalky. Domluvený signál mi hlásí, že zabrala štika. Popadnu foťák a běžím vyšlapanou pěšinkou podle vody. Mezi větvemi už vidím ohnutý prut. Dravec je na háčku a souboj v plném proudu. Ještě než stihnu zaostřit, vyskočí štika nad hladinu.

Mrskne ocasem a zmizí v hloubce. Vymotá z navijáku několik metrů šňůry, ale síly ji rychle ubývají. Po několika dalších výpadech znovu vyskočí, ale hladinu již neopustí a skončí v podběráku. Měří 56 cm. Háček má naštěstí v koutku tlamy a tak putuje zpět do řeky. Léňa je trochu smutná. Podle průběhu braní tipovala, že bude větší. Zatím netuší, že na příští výpravě chytí během několika minut nádhernou sedmdesátku a doslova vyrazí dech mladému vláčkaři, který na stejném místě těsně předtím hodinu bičoval vodu. Vracíme se na základnu pod stromem. Nastražuji Lence další plotici, když zaslechnu nepatrně zahrčet brzdu mého navijáku. Není to běžný naviják, ale pravěké kolečko, na které jsem chytal v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy ještě na bambusový prut. Minulý týden jsem tento primitivní naviják náhodou našel a z recese jej namontoval na dlouhý teleskop. Lenka se tvářila dosti nedůvěřivě. Nechtěla uvěřit mým historkám a výčtu úlovků, které jsem s hliníkovým kolečkem přitáhl do podběráku.

Retro naviják v akci
Teď kolečko trochu zahrčelo. Přistoupím k prutu, ale nic podezřelého se neděje. Splávek je jen malinko víc potopený a nehybně stojí na hladině. Plotice možná při divočejším výpadu uvázla mezi kameny a proto se nehýbe. Je nastražená těsně u dna. Opatrně uchopím prut a malinko cuknu špičkou. Splávek poskočí, ale ve vteřině pleskne o hladinu a zmizí v hloubce. Leknutím na chvíli zkamením. Kolečko hrčí a vydává šílené zvuky, které mě vrací do reality. Na nic nečekám a zaseknu. Plotice je okovaná dvěma ostrými trojháčky. Ucítím jen tupou ránu, ale nemám čas si uvědomit, co se děje. Hladina se divoce rozstříkne a z vln doslova vystřelí obrovské torpédo. „To je štika jako prase,“ vyhrknu překvapeně. Takhle brutální reakci jsem ještě nezažil. Po záseku rovnou nad hladinu. Kolečko mě zachránilo před jistou prohrou. U smekacího navijáku bych neměl dostatečně povolenou brzdu a těžká ryba v plné síle, by vlasec 0,35 mm určitě urazila. Pravěký kolovrátek má tu výhodu, že na jednu stranu navíjí a na druhou prokluzuje. Žádné povolování brzdy není potřeba. Štika dopadla po výskoku do vody a vyrazila proti proudu ke druhému břehu. To už se trochu uklidňuji. Levou rukou přibržďuji bubínek navijáku a sleduji směr prchající ryby. Ta zmírňuje tempo, až skoro zastaví. Náhle se otočí a vyrazí zpět korytem řeky. Přidává na rychlosti a najednou mám plné ruce práce. Nestačím navíjet a vlasec se na chvilku dokonce úplně uvolní. Teď bych pro změnu uvítal naviják s převodem. Štěstí dnes ale stojí na mojí straně. Štika z volného vlasce neutekla a jsem znovu pánem situace. Pomalu ji přitahuji a blíží se závěrečná fáze souboje. Kouknu na Léňu, která drží připravený podběrák a ihned pochopím, že bude ještě horko. Z lenosti jsme nechali náš velký podběrák v autě, které parkuje pěkný kus od vody. Zubatice je na hladině a divoce mlátí ocasní ploutví. Několikrát se mi podařilo vystrčit jí hlavu nad hladinu, ale pořád nemá dost. Lenka zasáhne nečekaně a pod běsnící rybu vrazí podběrák. V porovnání s mohutným tělem vypadá jako síťka na motýly. Hlava do něj vklouzne, ale zbytek těla visí přes okraj. Zkušená rybářka zareaguje pohotově a zbytek zápasu dohraje nohou. Rozzuřená štika je tak vyjevená, že kapituluje a poslušně se nechá nasoukat do podběráku. Je konec bitvy a my vyhráli! Zhluboka si oddechnu a rukou setřu pot z čela. Dnes jsem měl opravdu štěstí a to několikanásobné. Štika má ohromnou hlavu a mohutné tělo s velkým břichem. Dokonalou souměrnost však narušuje nezvykle krátká ocasní partie. Jako by za hřbetní a řitní ploutví kus ryby chyběl. To je ovšem škoda, protože stavbou těla vypadá na jasnou metrovku. Takhle měří „jen“ 87 cm. I tak je to slušná míra a jasný důkaz, že pečlivý průzkum dna a nahazování do větví je úspěšná metoda. Jsem šťastný nejen z úlovku, ale raduji se i ze znovunalezeného navijáku, který už zůstane na prutu. Společně budeme prohánět další štiky, které na nás čekají. A nejen na nás.
Tak ať vám berou!
Howgh!
Zdeněk Hofman
Foto: autor a Lenka Hofmanová

Kapři

Zpět

Dovolená s velkými kapry

Ranní opar stoupá nad hladinu a já pomalu usínám. Zprvu se spánku bráním. Ještě stále věřím, že kapr zabere. Únava z nekonečného čekání nakonec zvítězí a moje tělo znehybní. Před očima vidím stále vodní prérii, ale už to není ta skutečná. Kdesi v mojí mysli vyplouvají na povrch myšlenky, které tvoří scénář pro lidské snění. Nevím, jak dlouho jsem spal, možná hodinu i víc, ale přišlo mi to jako pár vteřin. Věrný strážce, hlásič Carp sounder náhle vyšle do ranního ticha poplašný signál. Zabral kapr! Poněkud nemotorně vyskočím a běžím k prutům. Cívka prokluzuje na plné obrátky, vlasec šustí mezí očky a třese celou děličkou. Není třeba zasekávat, stačí jen zvednout prut a souboj začíná.

První záběr byl opravdu zasloužený
Přišel po více než čtyřiadvaceti hodinách. Na prázdninovou výpravu jsme se všichni moc těšili. Po jarních, chladných lovech, nás lákala pohoda letních dní. Lov kaprů není vůbec jednoduchý. Jsou to velice ostražité a náladové ryby, které neustále někde cestují. Volba vhodného místa je základem úspěchu. Na revíru Štít, který jsme pro náš rybolov vybrali, připadla tato úloha Jirkovi, který lokalitu velmi dobře zná.

Kaprům v patách
Ve člunu s echolotem nejprve označí „horká místa“ pomocnými bójkami, které si vyrobil z kousku polystyrenu, přivázaného na vlasci a ukotveného olovem. Kolem vyznačených míst potom krouží a hledá to nejlepší, které označí tyčovou bójkou. Tyčová bójka je složená z jednotlivých instalatérských trubek, které můžeme podle potřeby nastavovat (viz foto). Díky zátěži panáčkuje na hladině. Pro lepší orientaci ve tmě, je doplněná světýlkem. Takto označené místo je připravené k lovu. Výběr nadějného místa záleží na vkusu a představách každého rybáře. Někdo líčí rád v jámách nebo naopak na vrcholcích různých kopců, ale mezi nejoblíbenější patří tzv. lavice na úpatí svahů, které ryby s oblibou vyhledávají. Revír Štít je soukromá voda s poměrně velkým rybářským tlakem. Největší ze tří pískoven, označená jako A, s rozlohou 44 ha, poskytuje kaprům dostatek prostoru a díky hájenému pásmu, které zabírá více než třetinu celkové plochy i potřebnou zónu klidu. Kapři, žijící jen v tomto pásmu, nemohou být nikdy ulovení, což je skvělé, protože tato možnost popouští uzdu fantazie každého, kdo sní o trofejní rybě. Vznikají tak legendy o kaprech s hmotností nad dvacet kilo. Pravdou je, že na Štítech se takoví obři dají opravdu chytit

Jak na ně
Rybáři se v těchto vodách dělí do dvou kategorií. Ti první využívají možnosti ponechat si kapry dosahující míry 40 – 65 cm a ostatní ryby dle stanovené míry. Pro tyto účely je nejlepší krmit intenzivně, ve větším množství. Nikdy však nepodceňujme náladovost a chování ryb, která může naše plány zcela zhatit. Nezájem kaprů o naše nástrahy může způsobit změna tlaku i počasí. Zejména v letních měsících, kdy panují dlouhotrvající horka a bezvětří, dochází ve spodních vodách ke kyslíkovému deficitu. Každý správný rybář zná základy hydrobiologie a ví, že vrchní, sluncem vyhřátá vrstva dokáže téměř hermeticky uzavřít celou hladinu. Zbytek sloupce se podle hloubky a teploty vody rozdělí na několik dalších vrstev. V nejspodnější vrstvě, do které nedosáhnou sluneční paprsky, začne postupně docházet kyslík. Tato situace donutí ryby přesunout se směrem k hladině, kde jsou životní podmínky mnohem příznivější. Nastává tak období, kdy ryby přestanou sbírat potravu u dna a změnu přinese jen vítr nebo déšť, který rozčeří hladinu a vrstvy se promíchají. Do druhé kategorie patří vyznavači metody „chyť a pusť“. Veškerá strategie lovu je nastavená na obelstění těch největších a nejzkušenějších kaprů.

To je i náš cíl
Z těchto důvodů nastražujeme selektivní boilies, určené pro největší ryby. Zakrmování omezujeme na hrst granulí a několik kuliček boilie. Příliš velké množství návnady by mazané kapry mohlo odradit. Naším problémem nejsou dlouhotrvající pařáky, ale pravý opak. Panuje chladné počasí a silný déšť střídá severní vítr. Občas sice vysvitne sluníčko, ale najednou je všechno zase naopak. Střídavě tak sušíme zmoklé věci a po chvíli už čelíme dalšímu dešti. Tyto změny kaprům na chuti určitě nepřidají. Až druhý den ráno mám konečně první záběr. Ryba bojuje ze všech sil a prchá do hloubky. Velkým nebezpečím při zdolávání ryby jsou písečné boule a různé hrany, které kapr vymetá. Nad koncovou montáž je třeba navázat několik metrů šokové šňůry nebo monofilu 0,45 – 0,50 mm (Awa shima atd.), který dokáže odolat. Můj kapr se naštěstí po chvíli uklidňuje, otáčí a nakonec už jako poslušný beránek napochoduje do podběráku. Je to nádherný lysec 70 cm. Žádný obr, ale je živým důkazem, že kaprům přece jen vytrávilo a naše snažení bude po zásluze odměněno.

Vybudování kapřího tábora není žádná legrace
Kaprařina je náročná řehole, připomínající složitý stroj, složený z neuvěřitelného množství nejrůznějších součástek, bez kterých by se samotný lov značně zkomplikoval. O co lehčí podmínky mají například vyznavači přívlače, když s jedním proutkem, podběrákem a ruksakem plným umělých nástrah, vyrazí k vodě. Kapří parta se v dnešní době do jednoho auta nevejde ani náhodou. Tedy pokud nevlastní kamión. Loď, sonar, stojany na pruty, velký podběrák, bójky a bedny plné boilies, zabírají spoustu místa. Samostatnou kapitolou je zázemí, protože lov velkých kaprů je záležitost několika dní a v ideálním případě i celého týdne. Bivak, lehátka a proviant zaberou další místo. Náš tým je složený ze čtyř chlapů a jedné ženské. Mezi chlapy pochopitelně počítám i šestiletého Tadeáše a šestnáctiletého Dominika, protože věk není rozhodující. Mezi rybáři hrají hlavní roli zkušenosti a těch mají oba kluci díky dědovi Jirkovi požehnaně. U vody tráví veškerý volný čas a zdolali nespočet kaprů, s hmotností více než deset kilogramů. Ženskou část populace zastupuje moje Lenka, vášnivá rybářka a fotografka. Je příjemné žít s partnerkou, která místo módních butiků s chutí navštěvuje rybářské obchody. Další záběr přichází Dominikovi. Kapr prchá na plný plyn jako závodní korveta. Hned po startu vyrazí do prudké šikany ostře vpravo. Dominik se snaží tento manévr vyrovnat prutem, ale ryba je stále plná energie a nemá chuť měnit svoji dráhu. Míří směrem do hájeného pásma, kde zřejmě hledá spásu a bezpečí. Problém je, že mu v cestě stojí nastražené pruty rybářské party, tábořící o kousek vedle. Mladý lovec musí s prutem v ruce následovat kapřího nezbedníka po břehu a všechny pruty podlézt. Zdivočelý kapr se naštěstí nezamotal. Po několika dalších pokusech o záchranu, hází ručník do ringu a pokládá se na bok. Nezbytnou pomůckou vyznavačů metody „chyť a pusť“, je podložka na odkládání ryb, která zabrání poškození, při manipulaci na břehu a slouží i jako taška k vážení. Kapra je nutné vrátit co nejdříve do jeho rodného živlu. Měření, vážení a fotografování proto probíhá v poklusu. V klidu si vlastně celý zážitek vychutnáme až ve vzpomínkách, při prohlížení fotografií. Takové okamžiky jsou mnohdy lepší, než samotný lov, protože s odstupem času zapomeneme na všechny nepříjemnosti, které kalily čistou vodu našich příhod. Zima, vítr, déšť nebo neustálá přítomnost krvežíznivých komárů, bývají velmi rychle zapomenuty. V našich srdcích zůstanou jen ryby, vzrušení z lovu a láska k přírodě. Dominikův kapr je vysoký lysec, který měří 82 čísel. Tato krásná ryba odstartovala neuvěřitelnou sérii záběrů na jediný prut, které mladý rybář proměnil s bravurností zkušeného mistra. Do konce dne jich chytil osm. Tato situace vyvolala jednu zcela zásadní otázku.

Proč berou jen na jeden prut?
Je to náhoda nebo děláme něco špatně? Všichni máme stejné montáže i nástrahu. Líčíme kousek od sebe. Nám však nebere nic. Jediná odlišnost od ostatních udic je ve žluté barvě olova. Dětská hravost při výběru zbarvení zátěže zaměstnává naše myšlenky až do večera. Je kapr zvědavý a žlutá barva ho přitahuje nebo je barvoslepý? Těžko říct. S příchodem tmy přestali kapři naštěstí používat zrak a řada došla i na zbytek výpravy. Benjamínek Táďa náhle vyskočí z lehátka. S mrštností lasičky přeběhne k prutu a celým tělem zasekne. Je to legrační pohled. Prut má strčený mezi nohama hodně dozadu a vypadá jako Harry Potter na létajícím koštěti. „Máš to spočítané,“ křičí v zápalu boje. Jirka se usmívá a je vidět, že je na vnuka pyšný. Kapr zvolil strategii úniku ze strany na stranu. Občas vymotá trochu vlasce, ale síly mu rychle ubývají. U břehu si lokne vzduchu a nedobrovolně zajede do nastaveného podběráku. Je to opět lysec a velikostí zapadá do denního průměru 9 – 11 kg. Zajímavým poznatkem je, že až na jednoho šupináče, kterého chytil Dominik, jsou všichni kapři lysci. V květnu jsme na stejném místě nechytili ani jednoho. Brali nám pouze buclatí šupináči. Je to další záhada a důvod k zamyšlení. Rybařina je věda, která se studuje celý život a dědí z generace na generaci.

Záběry ustaly
Další den se citelně ochladilo, což přibrzdilo aktivitu ryb, které přestaly brát nebo odpluly do jiné části revíru. Fouká silný vítr. Na červenec panuje opravdu studené počasí. Tolik jsme se těšili na sezení u grilu a vyprávění veselých historek, ve kterých je opravdovým mistrem Jirka. Rybářské příběhy dokáže poutavě líčit celou noc. Zkouším nastražit dva pruty na dravce, ale vše je marné. Voda při břehu je od velkých vln silně zkalená a bójky nejsou na Štítech povolené. K večeru má štěstí Lenka. Konečně! Opět lysec. Kapři se umoudřili, ale jsou menší než včera, většinou 5 - 7 kg. Každý máme několik záběrů a radostně si každou jízdu vychutnáváme. V hloubi duše však stále sníme o větší rybě. Zítra ráno už musíme s Lenkou odjet. Jirka s dětmi mají ještě den k dobru.

Zabere vysněný dvacetikiláč?
Začínáme horečnatě přemýšlet, jak vyprovokovat velké ryby. Jirka volí nejmodernější montáž a selektivní boilies, které nazývá tajnou zbraní a tutovkou. Já volím opačnou variantu. Starou, jednoduchou montáž z pletenky, s průběžným olovem a nastraženým řetízkem kukuřice. Tento model slavil úspěch už na jaře. Lov kaprů může na první pohled vypadat jako nudná záležitost, kdy rybář tráví většinu času pouhým čekáním na záběr a jen vysedává nebo dokonce polehává u vody. Opak je pravdou. Neustálé zdokonalování a navazování montáží, broušení háčků, krmení nebo zavážení nástrah, je jen pouhým zlomkem každodenní činnosti. Neomezená doba lovu, povolená na většině kaprařských revírech, dokáže rybáře, který špatně rozložil svoje síly, zcela vyčerpat.

Mám záběr
„Je tam!“ vyhrknu v běhu. Uchopím prut a hned vím, že je to on. Velký kapr. Taková ryba už nedělá žádné zbrklé, či ukvapené výpady. Pluje dynamicky a její ofenzíva působí doslova majestátně. „Jede jako lokomotiva, za chvíli budu bez vlasce,“ komentuji průběh bitvy. „Už mi sebral nejmíň padesát metrů.“ Obranná strategie kapra je prostá. Chce přeplavat na druhou stranu jezera. Brzda navijáku hrčí naplno a prchající zvíře zrychluje tempo. Jirka odkládá podběrák a vrací se na lehátko. „Vzbuď mě, až bude u břehu,“ praví s úsměvem. Vychutnávám si každou vteřinu zápasu. Konečně se mi podařilo vychýlit svištící střelu z letové dráhy a kapr se po chvíli stáčí doleva. To je dobré znamení, vlasec začíná znovu zaplňovat skoro prázdnou cívku. Je to běh na dlouhou trať, ale cílová rovinka se nakonec objeví. „Je tady, je tady, Jirko vstávej,“ volám na kamaráda. Ten už však dávno stojí za mnou s podběrákem v ruce. „Dej mu loknout a já ho vyndám jak motýla,“ povzbuzuje mě. Mobydick se nechce odlepit od písečného dna a divoce krouží kolem břehu. Náhle zahlédnu zlatavý stín a hřbetní ploutev poprvé rozřízne vodní hladinu. Krouží stále dokola a občas se za jeho ploutví udělá obrovský vír. Už ví, že je zle. Jeho pohyby nejsou tak vyrovnané a začíná zmatkovat. Teď musím být ve střehu. Zoufalství může někdy dodat obrovskou sílu, která dokáže vyplašenou rybu osvobodit. Nic takového se naštěstí nestalo a kapr hledí na svět lidí přes síťku podběráku. Je to lysec krásných tvarů. Měří rovných 90 čísel a váží 15 kg. Skvělý kapří bojovník. Do vysněných dvaceti kil mu ještě hodně schází, ale to není vůbec důležité. Tančím jako vždy vítězný, indiánský tanec.

Bouřka
Rychle se stmívá, ale není to klasický závěr dne. Přihnaly se černé mraky, které se nahromadily do neuvěřitelných tvarů. Vypadá to na hotové boží dopuštění. Bojíme se krup, ale nakonec jen vydatně prší. Z oblak padají sloupce vody a hladina je plná obrovských bublin. Noční chytání nestojí zanic, ale nad ránem zasekne Jirka krásného „dvanáctikiláka“. Změna počasí záběrům přeje. Po bouřce se hodně oteplilo a ryby jsou při chuti. Pro mě a Lenku už rybolov končí, ale Jirka s klukama jsou ve svém živlu. Všechny věci máme v autě, chceme se rozloučit a odjet, když vtom... Jirkův hlásič zakvílí a odstartuje svému páníčkovi sprint na krátkou vzdálenost. Podle křivky prutu, ohnuté na maximální možnou mez, je jasné, že odjezd ještě o chvíli odložíme. Zdolávání velkých kaprů je nádherný zážitek. Zkušené ryby dokážou velmi dobře rozložit síly a stejně jako rybáři, neustále zdokonalují svoji strategii. Jsou velmi inteligentní a mají výbornou paměť. Pokud je nablízku nějaká vázka, zamíří okamžitě do její náruče. Rafinovaně přejíždějí hrany plné ostrých škeblí nebo vymetají hluboké díry. Jirkův kapr váží 14,5 kg. Zase lysec. Ryba vyšlechtěná do absolutní výšky působí díky kulaťoučkému tvaru velice roztomile. Z minulých soubojů mu zůstalo několik šrámu, které jakoby naznačovaly, že k rybám musíme být maximálně ohleduplní. Rychle nasedáme do auta a odjíždíme, než zabere další kapr. Chytání po telefonu.
Nevím, kolikrát mi kluci do druhého dne volali, ale ryb chytili opravdu požehnaně. Potom i jejich čas vypršel a nastal čas návratu. Třešničkou na dortu se stal jeden z posledních záběrů, který přišel po zásluze na Jirkův prut s tajnou zbraní, v podobě selektivního boilie. Rozlučkový kapr „vytěžený“ z chlumecké pískovny vážil 17,5 kg. Možná, že příště nám konečně zabere ten největší a nejchytřejší kapr.
Možná.
Těším se na další volání divočiny.
Howgh!


Zdeněk Hofman
Foto: Autor a Lenka Štěpničková

Štiky

Zpět

České triky na švédské štiky

Plechová příď rybářské pramice rozráží divoké vlny rozbouřeného jezera. Už několik hodin projíždíme nekonečné rákosové zátoky ve snaze vyprovokovat k útoku velkou štiku. Prší a fouká silný vítr. Pocit strachu potlačuje touha po nevšedním úlovku. Vyrážíme na volnou vodu a míříme k nedalekým ostrovům. Jestli se počasí zhorší, může nám jít o život. Naše kocábka vypadá ve velkých vlnách jako ořechová skořápka.
Nejnebezpečnější úsek uprostřed jezera zvládneme bez problému a zkušený lodivod Jirka Vomáčka navádí loď do závětrné strany ostrova. Dno pod lodí začíná stoupat, echolot ukazuje třicet a po chvíli jen něco málo přes dvacet metrů hloubky. Cítím, jak olovo na konci udice naráží do kamenů. Zvednu prut a navinu několik metrů šňůry. Trhavé „cukance“ mi napovídají, že nástraha projíždí travnatým úsekem. Mrtvá rybička je nastražená metr a půl nad dnem a s největší pravděpodobností proplouvá těsně nad vodním porostem nebo v jeho horní části. Oběma rukama svírám pevně prut a sleduji obrazovku sonaru.

Náhle ucítím silnou ránu
Velmi často se tímto způsobem ohlásí vázka. Tu však okamžitě vylučuji. Špička se celá klepe a brzda vrčí jako pominutá. Je to ryba! Vyskočím z lavičky a ve vteřině zaujímám bojovný postoj. Čeká mě několik minut fascinujícího souboje s královnou švédských vod. Zabrala štika!
Na opačném konci to doslova vře. Velká ryba prchá ze všech sil nekonečnou vodní prérií. Šňůra, která ji nekompromisně spojuje s krutou realitou, zpomaluje šance na záchranu. Nepomáhá ani opakované třepání mohutnou hlavou. Stovky ostrých zubů chňapají po všem, co je na dosah. Marně. Vyděšený predátor a postrach vod se obrací a pluje vstříc svému osudu. Absolutní vláda nad vším živým je zničena. Vždy se najde někdo mocnější a silnější. Možná.
Ryba je skoro u lodi. Ještě ji nevidím, ale instinkt mi napovídá, že se musí každou chvíli objevit. Upřeně sleduji konec šňůry, který prořezává rozbouřenou hladinu a stiskem prstů vychutnávám každou vteřinu souboje. Bojující dravec se nechává několik metrů přitáhnout a potom prudce vyrazí zpět do hloubky. Vždy se mi však podaří naši vzdálenost o trochu zkrátit. Náhle spatřím karabinku koncové montáže. „Už to začíná“, vykřiknu rozrušeně. Jirka se snaží udržet loď na místě, ale silný vítr nás unáší pryč i s úlovkem. Pro jistotu vypíná motor, aby štiku neplašil. Ticho ještě víc vystupňuje dramatičnost celé situace. Vítr narážející do prutu vydává hororově hvízdavé zvuky. Naskočí mi husí kůže po celém těle. Začínám se třást a vůbec nevím, jestli zimou nebo strachy. Možná, že se klepu celou dobu, ale až teď jsem si to uvědomil.

„Támhle je!“ volám na kamaráda, který narychlo sestavuje podběrák. Ve vlně projel velký, stříbrný stín, který mi připomněl torpédo, což je jedna z nejpoužívanějších přezdívek kapitálních štik. Pak se voda rozstříkla a mohutná ryba vyskočila nad hladinu. Nebyl to ale žádný divoký nebo dokonce zbrklý skok, jaký někdy předvádějí menší štiky. Bylo to vynoření připomínající obrovského kytovce, který se dokáže elegantně vynořit celým tělem kolmo k hladině a potom pomalu, vlastní vahou položit zpět. Přesně tak to předvedla moje štika, ovšem v poněkud rychlejším tempu. Kdybych si měl z celého svého života zapamatovat jen jednu minutu, tak těchto pár vteřin mezi ně bude určitě patřit. Okamžik, který vrací každého rybáře do hry a který nám dává energii znovu nahodit a čekat na další záběr. Velryba dopadla do vodního živlu a svojí vahou mi málem vyrvala prut z ruky. Špička pleskla o hladinu a brzda tesklivě zaječela. Štika začala rotovat kolem vlastní osy, potom vystrčila obrovské břicho, prohnula se do oblouku jako luk nebo gymnastka, když dělá most a znovu se vymrštila. Voda vysoko vystříkla a potom už bylo naprosté ticho. Uklidnil se i vítr a ztichla snad celá příroda, jako by chtěla vzdát poctu našemu souboji a popřát slávu vítězům a čest poraženým. „Je pryč,“ pravím smutně a stahuji prázdné trojháčky. Po krátké zastávce na ostrově vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Jsem zklamaný, ale něco mi říká, že velkou štiku ještě chytím.

Přišla další
Metrovou štiku jsem za dva dny opravdu přemohl. Byla nádherná. Zabrala za soumraku a měřila 106 cm. Magická hranice byla znovu pokořena. „Metrovka“ jako definice velké štiky je typicky českou specialitou. Rybáři ze severských zemí se drží hlavně váhových měřítek. Za rekordní úlovky považují ryby nad deset, či patnáct kilogramů. Takové štiky ale nebývají samozřejmostí ani ve Švédsku, které je lovem těchto krasavic vyhlášené.

Jak začít
Rybářská turistika se v posledních letech hodně rozmáhá. Vyrazit do světa na zkušenou je velice příjemné zpestření a hlavně jedinečná příležitost získat cenné zkušenosti během velmi krátké doby. Ulovit za pouhý týden dvacet a více štik je v našich vodách téměř nemožné. Mezi nejčastější úlovky patří štiky mezi 50 – 80 cm. Největší výhodou při rybolovu ve Švédsku je chytání z lodi. Tato skutečnost má pro úspěšný lov zásadní význam. Štika nabízenou nástrahu velmi často pronásleduje a zabere až na poslední chvíli, takřka u nohou rybáře. Větší a velká štika však do mělké vody vyjíždí jen ojediněle a díky vrozenému strachu pak nástrahu nedobere. To jsou okamžiky, kdy při lovu ze břehu spatříme, jak se ryba otočí nebo zastaví a pochvíli nenávratně zmizí. Velmi často vyplaší opatrné dravce i naše kroky. Je jisté, že i s lodí se musíme pohybovat velice opatrně, protože zejména trofejní ryby mají svoje zkušenosti. Nejlepší je lodní motor včas vypnout a na místo lovu dorazit setrvačností nebo s pomocí vesel. Neopatrným spouštěním kotvy můžeme způsobit víc škody než užitku. Vlastní lov už ale přináší jen samé výhody. Umělá nástraha vedená od břehu je to pravé ořechové. Predátor vyrazí za kořistí směrem do hloubky, čímž nepřichází o pocit bezpečí a může v klidu dokončit útok. Při lovu u rákosových polí, které patří ve švédských vodách mezi nejoblíbenější loviště, hledám dravce na samém okraji porostu. Právě tady číhají štiky na svoji kořist. Ideální je házet do ok, které do rákosí zabíhají. Chce to trochu zručnosti, ale úspěch je takřka zaručený. Čím blíže se podaří k rákosí dohodit, tím lépe. Někdy rozhodují doslova centimetry. Štika vyrazí tak prudce, až se jednotlivá stébla doslova rozletí. Záběr přichází hned po nahození, ve chvíli, kdy nástraha pleskne o hladinu. Je to nádhera! V místech, kde zabere jedna štika, bývají většinou i další. Tato zkušenost mě přivedla k přehodnocení dosavadního názoru na život a zvyky štik. Až do té doby jsem jako většina rybářů žil v domnění, že štika je pouze stanovištní rybou, která bedlivě střeží svoje teritorium. Na řece Nedre Dalälven jsem pochopil, že dokáže žít v hejnu a velmi často migruje. Najít správné loviště však není lehké. V mělkých zátokách velká štika nebude i kdyby vypadala sebekrásněji Rákosové pláně jsou nekonečné a prozkoumat všechny, není v lidských silách. Bezpečí hloubky hraje opět hlavní roli. Je třeba najít místa např. u strmých skal, kde vodní sloupec u rákosového pole dosahuje alespoň jednoho metru.

Volba vhodné nástrahy
Velmi častá otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Když se vrátím ve vzpomínkách k úspěšným nástrahám, na které mně nebo mým kamarádům nějaká pěkná štika zabrala, vzpomenu si zejména na velké a středně velké gumy různých barev. Úspěch slavila kombinace bílé a šedomodré, potom šedé a bílé s červenou. Z jednobarevných slavila úspěch hlavně zelená a modrá kopyta. Dvě metrovky se chytily i na malé twistry žluté a bílé barvy. Z plechových nástrah zabodovaly pouze rotačky, ale pravdou je, že tento druh nástrah nikdo z nás moc nepoužíval. Samostatnou kapitolu tvoří wobblery. Mezi hodně úspěšné se zařadily dvoudílné modely různých napodobenin ryb, hlavně štiky a okouna. Dále potom žluto zeleno červené kombinace a modré variace. Na podzim roku 2008 jsme objevili jerky. Známý švédský štikař Hans Nordin nachytal na tyto nástrahy stovky velkých štik. Největší předností je dle mého názoru jejich mohutnost a málo okoukaný pohyb do stran. Ostatní rybí napodobeniny pracují směrem nahoru a dolu. Někteří z nás jerkům naprosto propadli. Díky Hansovi, který mi několik osvědčených modelů půjčil jsem prohnal štiky na mělčinách u rákosových polí. Největší štika se mi bohužel vyhákla u lodi, ale několik kousků mezi 70 – 90 cm se na palubu podívalo. Jerky fungují skvěle, o tom není pochyb. Po dvou dnech jsem je však s poděkováním Hansovi vrátil a pokračoval s Jirkou Vomáčkou v „trolování“.

Není trolling jako trolling
Chytání na volné vodě je cesta k velkým rybám. Jak dlouhá a klikatá bude, záleží na mnoha okolnostech. Překážky, které mohou úspěšný lov zmařit, dělím do dvou základních skupin. Do první patří ty, které je možné ovlivnit. Volba správné nástrahy, montáže, hloubka, výběr lokality i parťáka. Poslední jmenovanou překážku nikdy nepodceňuji. Není nic horšího, než když se v lodi sejdou rybáři různých názorů. Je důležité se předem domluvit, jakou technikou budeme lovit. Pokud vyjedu vláčet za lodí a parťák škemrá u každého rákosí, že chce zastavit, je nejlepším řešením vysadit ho na pustém ostrově a nechat svému osudu. Jinak totiž nenachytá ani jeden a budeme mít pokažený celý den oba. Mezi neodstranitelné překážky patří zejména nepřízeň počasí. Náhlé změny tlaku, větru nebo teploty vody, mohou veškeré úsilí naprosto zmařit. Z dlouho plánované rybařiny se stává apokalypsa, která dokáže přivézt celou výpravu k šílenství. Taková situace prověří pevnost kamarádských vztahů všech zúčastněných. Nějaké štiky se nakonec chytí, ale jsou doslova vydřené. Způsob rybolovu, který s Jirkou provozujeme, je ve skutečnosti vláčení za jedoucí lodí. Od klasického trollingu (hlubinné přívlače) se liší hlavně v přímém kontaktu s nástrahou. Při vláčení (vlečení) za lodí, je nástraha pouze zatížená olovem pomocí paternosterové montáže. Prut je vhodné držet v ruce. Zvedáním a navíjením šňůry dle profilu dna se silně zvětšuje šance na záběr. U trollingu je šňůra s nástrahou připnuta pomocí klipu k vodícímu lanku, zatíženému závažím, které se pomocí vrátku spustí do požadované hloubky. Prut je zasunutý v držáku a rybář čeká na záběr bez jakéhokoliv kontaktu s nástrahou. Nutno podotknout, že obě metody jsou při lovu kapitálních štik velmi úspěšné. Naprostou specialitou našeho týmu je hloubka, ve které nástrahy prezentujeme. Na rozdíl od ostatních rybářů, kteří doporučují hloubku 3 -10 metrů, chytáme v hloubkách 10 – 30 metrů. Převládá názor, že takové hloubky není bez downriggeru (vrátku pro hlubinnou přívlač) možné dosáhnout. Opak je pravdou. Stačí přidat k nástraze olovo 100 – 200 gramů. Za nástrahu je možné použít v podstatě druhy umělých nástrah. Doporučuji však co největší velikost. Já chytám výhradně na mrtvé rybičky.

Doba lovu
Vláčet za lodí je možné po celý den. Pokud štice zkřížíme cestu, určitě zabere. Hlubinné štiky plují velmi často v hejnech. Přijít na nějaký systém jejich tras je během týdenní výpravy nemožné, ale třeba při rybaření na Malérském jezeře, neunikl naši pozornosti fakt, že za soumraku berou velké štiky na útesech obrovských skal. Taková informace má cenu zlata a může být vysněnou vstupenkou do pomyslného klubu „metrovkářů“. Trofejní štiky se nakonec dočká každý, ale mnohem důležitější jsou zkušenosti získané vlastním zkoumáním a pílí. Tyto zásluhy udělají z rybářských turistů opravdové rybáře, pro které se pobyt v přírodě stane životním stylem. Z ryby, kterou si sám vystopuji mám stokrát větší radost, než z úlovku který mi doslova naservíruje profesionální průvodce. Štiku není těžké chytit. Štiku je těžké najít!
Tak ať vám berou.
Howgh!
Autor:Zdeněk Hofman

Jarní lovy

Zpět

Jaro, plavaná a feeder
aneb
tři dny na třech revírech

Sluníčko konečně hřeje. Nejsou to sice žádné tropy, ale pro zahnání myšlenek na sychravé plískanice a hromady sněhu, které nám zima nadělila, bohatě stačí. Zítra vyrážíme rybařit na milovanou Sázavu. Bude tak štědrá, jako vloni? Na podrobnosti si už nevzpomínám, ale naštěstí mám Lenku, která si vede rybářský deníček s neuvěřitelnou přesností.
Nalistuji jednu z prvních stránek roku 2009, nadepsanou magickým slůvkem Sázava a v myšlenkách se pomalu potápím do kalných vod a divokých proudů. Jaro je tady. Ledy se vybouřily a ryby opouštějí svoje zimoviště.

Přípravy vrcholí

Mezi nejpoužívanější nástrahu začátkem sezóny patří jednoznačně bílí červi. Ještě raději chytáme na červy zbarvené do oranžova a červena. Vnadění není třeba nijak intenzivní, stačí i méně výrazné směsi. Aktivita ryb nebývá příliš velká a potravu přijímají opravdu střídmě. Jde hlavně o to, aby si všimly, že se ve vodě něco děje a mají možnost začít hodovat. Záběry bývají vlažné a málo výrazné. Největší úspěch proto budeme slavit s nejjemnějším náčiním, což při chytání na řece přináší první komplikaci. Jarní proud bývá hodně silný a unáší vše, co mu přijde do cesty. Pro všechny případy bereme pruty heavy i medium. Počasí nám přeje. Je krásný, sluneční den a téměř bezvětří.

Lov začíná
Každý si zvolíme jeden hlavní nástroj. Lenka feeder a já boloňku na plavanou. Do počtu ještě nahazujeme dva pruty na položenou, na které nastražíme žížaly. Začínám měřit hloubku a Lenka už má potíže. Hned po prvním nahození uvázla. Je jasné, že dno je plné naplavených větví. Loňská jistota a znalost terénu je nanic. Začínáme od nuly. Napichuji dva červy a konečně nahodím. Splávek se ani nestačí pořádně usadit a první záběr je tady. Nejdřív jen několikrát poskočí a pak se pomalu rozjede. Zaseknu, ale ryba je pryč. Po několika dalších pokusech mi začíná docházet, že půjde o menší rybu. Napichuji jenom jednoho červíka. Splávek se malinko potopí a na háčku konečně uvázne rybka. Je to ouklej. Na sluníčku krásně září. Zřejmě jsem trefil hejno, protože po chvilce vytáhnu několik dalších. Lenka ještě stále řeší problém s vázkami. Nahazuje jen do jedné třetiny řeky a na konto si konečně připisuje první úlovky. Dvě oukleje a houzka. Počáteční radost začíná vytlačovat touha po větší rybě. Záměrně přidávám na háček další červy, ale nic naplat, zabere zase ouklej. Nastavím ještě větší hloubku a k červům přidám zrnko vakuované kukuřice. Nahodím o kousek dál od břehu. Léňa si našla koridor mezi vázkami, který ji umožňuje delší hody. Tato zkušenost ji stála pět krmítek. Změna hloubky, lovného místa a větší nástraha se vyplatila. Berou nám plotice. Na feeder větší, až pětatřicet centimetrů. Na jarních lovech je nejkrásnější, že člověk je vděčný za každou rybičku. I ta nejmenší ouklej nebo hrouzek dovede upřímně potěšit. Někdy se radujeme dokonce z pouhého záběru. Každý kontakt s rybou má svoje kouzlo. Se stoupající teplotou vody se zvyšuje i aktivita ryb. Začnou spolehlivě brát plotice, podoustve, cejni i kapři. Staré přísloví, že s jídlem roste chuť, funguje v tomto případě naprosto spolehlivě. Začneme remcat, že už nám to oťukávají zase jen čudly. Z plotic se stanou otravné plotičky a kapři sice berou, ale jenom malé kusy. My chceme chytat trofejní. Měkké nástrahy vyměníme za tvrdé a líčíme jenom na klasické boilie. Na prohřáté letní vody si však musíme ještě nějaký čas počkat. Pro úspěšný jarní lov je třeba brát ohled na jemnost celé sestavy. Záběry někdy bývají jen těžce rozeznatelné. Výjimku pochopitelně tvoří ryby, které jsou aktivní celou zimu, jako třeba tloušti nebo okouni. Ty můžeme úspěšně lovit na žížaly a rousnice. Kapři začínají pravidelně přijímat potravu při teplotě vody od 8°C. Musíme však počítat s faktem, že budou nástrahu jenom očuchávat. Pro toto období je feeder medium nejlepší volbou, protože na jemné špičce je vidět každý pohyb. Nic ale není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Cestu nám zkříží silný proud, ve kterém se lehké krmítko jen stěží udrží. Mnohem vhodnější je proto tvrdší prut, s označením heavy, jenže ten zase není tak citlivý. Bludný kruh se uzavírá a to nemluvím o spoustě trávy, klacků a dalších nečistot, které řekou putují. O záběry pak nebývá nouze, ale ryby se jen stěží dočkáme. Chce to opravdu notnou dávku trpělivosti.

Opakovaně prokrmuji celé lovné místo
Oukleje a hrouzci zůstávají v mělčích partiích řeky. Na hloubce berou kromě plotic i tloušti a menší podoustve. Je to krásná rybařina. Závodíme, kdo chytí více ryb. Plavaná je dnes jasný favorit. Dvanáct ouklejí už feeder nemá šanci dohnat. Je pravda, že u dna zabraly největší plotice, ale jedna z posledních ryb, kterou zlákalo pomalu plující sousto, potvrdilo jasné vítězství pro plavanou. Zabral mi první letošní kapr a byl to opravdu razantní útok. Splávek zmizel ve vteřině. Byl to takový ten záběr, kdy je okamžitě jasné, že se děje něco mimořádného. Žádná ouklej, či plotička. Jemná boloňka se prohnula v celé své šestimetrové délce a brzda navijáku hrčí naplno. Ryba prchá po proudu a já opojen krásou souboje, stojím na břehu a vychutnávám si každičký okamžik. Na první pohled by se mohlo zdát, že všechny takové zážitky jsou stejné, ale opak je pravdou. Každý souboj je jiný a jednotlivé nitky drobných příběhů se spletou v jedno velké a silné pouto, které nás s naší vášní navždy spojí. Kapr je na břehu. Radostně kolem něj poskakuji a tančím indiánský tanec, jako vždy, když se nikdo nedívá. Je to zlaťoučký šupináč nižšího vzrůstu. Není moc velký, ale je první a tím jeho cena mnohonásobně roste. Pro dnešek jsem vítězem. Lenka to bere sportovně. Naštěstí netuší, jakou zkoušku ji na zítra svatý Petr připravil. Nechytí ani rybičku, zatímco já budu tahat jednu rybu za druhou. To však netuším, co mě čeká pozítří.

Labe u Smiřic a Správčický písák
Pro další den lovu vybíráme jedno z mých nejoblíbenějších lovišť na horním toku Labe. Je zastrčené v polích a zbytek cesty musíme jít pěšky. Největší výhodou je potok, vytékající do řeky. Na soutoku vznikla poměrně velká, i když mělká tůň, kterou při dobrém stavu vody ryby s oblibou vyhledávají. V létě je celé ústí zarostlé vodní trávou, ale teď na jaře jsou podmínky k lovu ideální. V potoku je křišťálově čistá voda a všechny ryby vidím na vlastní oči. Vody teče v řece dost, dokonce až příliš. Proud je hodně silný. Feeder medium vůbec nepřichází v úvahu. Lenka proto stejně jako na Sázavě, volí tvrdší prut, navazuje těžké krmítko a nahazuje do koryta řeky. V tůni je najeté hodně početné hejno ryb. Nejvíc je plotic, tloušťů a proudníků. Několik kusů už dosahuje slušné velikosti. Ty se drží o něco hloub a nedaří se mi je přesně určit. Podle tvaru hřbetních ploutví však mohu s jistotou vyloučit kapry. Potichu rozbaluji plavačkový prut, nastražím několik červů a nahodím. Hloubka je nastavená těsně nad dno, tedy asi padesát centimetrů. Hrstí červů ještě zakrmím. Ryby zpozorní, vyrazí k padajícím soustům a začínají zobat. Splávek se trošku zhoupne a náhle se rozjede. Na nic načekám a zaseknu. Na háčku se mrská lapená ryba. Snažím se rázně ukončit souboj, aby nevyplašila ostatní labužníky. Je to překrásný perlín. Stříbrné tělo lemují pastelově červené ploutvičky. Opravdový skvost naší rybí říše. Chvíli si svůj úlovek vychutnávám a potom pouštím zpět na svobodu. Lenka stihne všechno zdokumentovat. Znovu nahazuji. Ryby jsou však podle očekávání rozplašené a dlouhou dobu se nic neděje. Lenka je na tom ještě hůř. Špička feederu se sice každou chvilku zatřese, ale většina těchto signálů patří proudícímu Labi, které unáší ve svých vlnách kdeco. Ryby v tůni se konečně uklidnily a další odvážlivec putuje na břeh. Je to jelec proudník a měří 30 cm. Je hodně podobný tloušťovi, ale vykrojení řitní ploutve směrem dovnitř, je dostatečným rozlišovacím znakem.

Zkouším změnu jídelníčku
Červy vyměňuji za žížalu. Nahazuji o kousek dál, směrem k tajemným velkým rybám, které se drží na rozhraní proudu a tišiny. Hnojáčka však zcela ignorují. Netečně proplují kolem splávku a obloukem se vracejí zpět. Působí hodně nafoukaně a to mě dráždí. Musím je dostat. Napichuji znovu červy, ale místo tří, rovnou šest kousků. Měním také strategii lovu. K prvním dvou uloveným rybám doplula nástraha z potoka. Teď nahazuji naopak do řeky a splávek nechávám strnout vodním vírem, který s ním několikrát zatočí a potom odhodí na jakousi vedlejší kolej, která dopraví nastraženou udičku k velkým rybám z druhé strany. Lest se zdařila. Dvě z pěti velkých ryb se otočí směrem k hloubce a vyjedou za kořistí. První, největší kus jede přímo k háčku. Napětím ani nedýchám, je to hotové drama. Pevně svírám prut a čekám, jakou roli mi scénář života přidělí. Velikán se zastaví u vyhlédnuté kořisti, tlamičku má doslova přitisknutou k červíkům, ale nezabere. Musejí ho lechtat svými ocásky, ale nic naplat, pluje dál. O to rozhodněji jedná jeho kolega. Jako by se bál, že si to vůdce smečky rozmyslí. Bez váhání zhltne lahodné sousto a vrací se zpět. Ani nevím, jestli se splávek potopil. Moje oči byly upřené jenom na háček s červy. Zásek rybu hodně překvapil. Divoce škubne celým tělem a uhání po proudu, co ji síly stačí. Z cívky mizí vlasec a prut je ohnutý až k hladině. Musím postupovat velice jemně. Nejdřív se mi daří rybu zastavit, obrátit a pak pomalu přitáhnout. V silném proudu mi to zabere několik minut, které se zdají být nekonečné. Nakonec je unavená ryba zpět v tůni a začínám věřit, že mám vyhráno. Ještě několik piruet u břehu a je v podběráku. Položím ji do trávy, několik vteřin odpočívám, jako bych ukládal do paměti celý zážitek, aby zůstal v mé mysli navěky zaznamenán. Je to nádherný cejn 55 cm. Celý stříbrný, vysoký a mohutně stavěný. Opravdový bojovník, který neztrácí energii ani na břehu. Hodně velkých cejnů působí v takové situaci sklesle a odevzdaně. Prohráli a to je zlomilo. Můj dnešní cejn je jiný. Tváří se stále odhodlaně, s chutí bojovat dál. Taková ryba si zasluhuje dostat druhou šanci. Příště už možná stejně, jako jeho větší a zkušenější kolega, prokoukne léčku. Jenom připluje těsně k nástraze, zasní se nad lahodným soustem a v klidu odpluje. Podařilo se mi přelstít ještě jednoho perlína a dvě plotice. Pak už ryby definitivně pochopily, že bude jistější se pro zbytek večera postit. Lenka, pro kterou skončilo chytání v korytě řeky naprostým fiaskem, zkouší nahradit plavanou jinou technikou a nahazuje do tůně na těžko. Ryby však neberou. Pomalu se smráká a dostávám nápad, který by mohl Lenku vrátit do hry.

Správčický písák
Známá královehradecká pískovna leží kousek od Labe. Znám ji velice dobře a konečně si trochu odpočineme od říčních proudů. Lenka nastražuje oblíbenou kombinaci červů a měkké kukuřice. Mně už se nechce sestavovat feeder a tak zůstávám věrný plavané. Po hodině lovu jsme bez záběru. Je úplná tma. Doplňuji splávek chemickým světýlkem a znovu nahazuji. Červi nastražení ve třímetrové hloubce pomalu připlouvají ke břehu, až se broček opře o dno. Splávek se zastaví. Ve tmě vypadá jako světluška, která odpočívá na hladině. Sleduji ho tak upřeně, že se mi najednou obraz začíná mlžit. Protřu si oči, ale vidím stále špatně. To není mlha! Splávek je potopený pod hladinou a pomalu se potápí. Ani nevím, jestli je vlasec napnutý. Zvednu prut a cítím silný tah. Pro jistotu ještě lehce zaseknu. Ryba je asi patnáct metrů od břehu a brání se opravdu energicky. Většinu výpadů však zvládá jemná akce boloňky a brzda zahrčí jen ojediněle. Lenka narychlo sestavuje podběrák a za chvíli se už radujeme z krásného šupináče. Není to sice žádný obr, měří 42 cm, ale tolik úlovků za jeden den potěší. Do skončení lovu chytím ještě dva. Lenka, ani další dva kolegové chytající kousek od nás, nemají ani jeden záběr. Plavaná funguje i v noci, to je dobrá zkušenost.

Lence patří Rozkoš
Třetí den se mi nechce vstávat. Jsem plný dojmů z předešlého dne. Lenka je mnohem čilejší a udává rytmus další výpravy. Míříme na ÚN Rozkoš. Počasí se podstatně zhoršilo. Oblohu zaplnily husté mraky a fouká silný vítr. Díky dobré znalosti terénu a troše štěstí vybíráme první místo od hlavní hráze, kde je rybolov povolen. Hustý křovinatý porost nás chrání před studeným větrem a výběžek zátoky alespoň částečně tlumí před nárazy obrovských vln z volné vodní plochy. I tak je hladina silně rozbouřená a je jasné, že lov na plavanou bude náročný. Po včerejším úspěchu to však chci zkusit za každou cenu. Problémy nastávají už při měření hloubky. Silný vítr se opírá do prutu a je těžké ho udržet v ruce. Když konečně nahodím, bičují vlny splávek tak divoce, že během několika vteřin skončí na mělčině u břehu. Lence se daří mnohem lépe. Konečně prolomila smůlu. Ve větru je sice problém rozeznávat některé záběry, ale jsou naštěstí tak razantní, že po chvilce uvázne na háčku první ryba. Čekám s podběrákem a po očku sleduji šťastnou rybářku, jak postupně získává nad rybou převahu. Je to kapr lysec. Několikrát se nám ukázal ve zkalené vodě, která má díky jílovité půdě a velkým vlnám, barvu bílé kávy. Radost z úlovku je veliká, ale Lenka se nechce ani fotit a znovu nahazuje. Příroda je štědrá a okamžitě ji bere další. Tentokrát šupináč. Současně ji zabere i druhý prut nahozený na těžko. Policajta už dávno vytlačily vlny až k prutu a ryba se oběsila sama. Přispěchám na pomoc a mát tak jedinou možnost, povodit si rozkošského kapříka. Zbytek dne už je pod taktovkou Lenky a tvrdého feederu heavy. Když vytáhne pátého kapra, zabalím plavačku a zkouším feeder. S prutem medium však nemám v obrovských vlnách šanci poznat ten správný okamžik.

Závěr
Šestou rybou je cejn a pak zabere další lysec. Kukuřice a červi rybám opravdu chutnají. Lenka chytne celkem deset kaprů a tři cejny a stává se jasným vítězem. Září štěstím. Je to krásný začátek rybářské sezóny. Mám stejnou radost, kterou však překrývají nezodpovězené otázky. Proč někdy ryby neberou? Jak na ně vyzrát? Naučit se chytat ryby je práce na celý život. Je to ale nádherná práce. Každý lov přináší další zkušenosti. Po třech dnech rybaření na třech revírech, je jasné, že pokud nezvolíme správnou techniku nebo dostatečně jemné náčiní, odejdeme od vody s prázdnou a přitom ryby berou. V rozbouřených vodách, za silného větru, je zase lepší tvrdší sestava. Na plavanou je možné lovit úspěšně i v noci.

Musíme neustále pozorovat, zkoušet a zkoušet. V některých případech nám není nic platné, že chytáme na nejslabší vlasce a malinké háčky, když se ryby zdržují uprostřed vodního sloupce nebo dokonce těsně pod hladinou. Někdy se prostě vyplatí vyměnit plavačku za feeder a naopak. Jedinou útěchou nám může být fakt, že pokud by nám braly ryby pořád, přestalo by nás to určitě bavit. To se ale nestane. Howgh!

Autor:Zdeněk Hofman

Tloušti

Zpět

Lovíme tlouště aneb vodní prase všechno spase

Stojím přikrčený na břehu Labe a vyhlížím svoji rybu. Objevuje se v pravidelných intervalech. Vypluje z hlubiny uprostřed řeky a těsně pod hladinou krouží kolem. Určitě hledá něco na zub. Pomalu, ladným tempem prozkoumá tišinu při břehu a po chvíli se vrátí zpět, až zmizí z dohledu. Je to velký tloušť. Jelec samotář měří odhadem padesát centimetrů.
Využívám jeho chvilkové nepřítomnosti a rychle připravuji udici. Slabý vlasec, nenápadný splávek a malinký háček. Žádné bročky, nic co by tlouště mohlo vylekat. Napíchnu vařené kolínko a několik dalších připravím do ruky. Je nejvyšší čas, ryba se vrací. Její dráhu už znám a opatrně házím dvě kolínka asi tři metry před tlouště. Zvědavá ryba okamžitě reaguje a rychle zamíří k lákavým soustům. Jedno spolkne hned a za druhým zajede v mistrné piruetě do hloubky. Po chvilce přihodím další a situace se opakuje. S největší opatrností uchopím prut a nahodím. Tloušť zabere v okamžiku, kdy nástraha pleskne o hladinu. Zaseknu a cítím silný tah. Splašená ryba hledá spásu uprostřed řeky. Brzda hrčí a vlasec rychle mizí z cívky. Je to tvrdý souboj. Zkušený bojovník vsadil na několik mohutných výpadů, do kterých vložil veškerou energii. Prchá po proudu, ale síly mu ubývají. Velkým obloukem se otáčí směrem ke mně. Získávám převahu a pomalu navíjím. Vyhráno ale nemám. U břehu propadne velká ryba panice a několikrát prchá zpět, do koryta řeky. Tluče kolem sebe ocasní ploutví a zuřivě mrská hlavou. Rychlý chvat podběrákem ukončí celé drama. Můj největší tloušť měří 52 cm. Od této příhody uplynulo mnoho let. K chytání tloušťů se ale pravidelně vracím.

Jelec tloušť bere celý rok

Je to vděčná ryba, kterou můžeme lovit od jara do zimy téměř všemi způsoby. Na plavanou, položenou, přívlač i muškování. Najdeme ho v pstruhových i mimopstruhových pásmech. Tře se v dubnu a květnu. Naprostá většina sportovních rybářů lov jelce miluje. Nedorůstá sice takových rozměrů, jako třeba kapr, ale přelstít plachou a věčně nedůvěřivou rybu, vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Větší jedinci jsou i přes svoji abnormální žravost hodně opatrní. Někdy stačí i příliš nápadný splávek nebo hlučně nahozená nástraha a ryba je v mžiku pryč. To platí zejména při letním lovu na hladině. Jelci vjíždějí do mělčin a vytahují i do menších přítoků. Na jednom z nich s oblibou lovím na třepačku. Potok protéká lesíkem a hustý porost mi dovoluje nenápadný pohyb po břehu. Jako náčelník apačů se plížím houštím, s teleskopem v ruce. V kapse svírám sklenici s nachytanými lučními koníky. Hmyz je vynikající nástraha. Lehký vlasec zatěžuji asi dvacet centimetrů nad háčkem, krátkým klacíkem, který na malých tocích používám i jako splávek. Potichu rozbalím teleskop, napíchnu koníka a nastraženou udici opatrně spouštím na hladinu. Koník žbluňkne do vody a díky třepavým pohybům rukou začíná skákat na hladině. Zvědaví tloušti okamžitě zbystří zrak a vyrazí směrem k lákavé kořisti. Nástrahu nikdy nespouštím přímo mezi ryby, ale o kousek dál, abych je nepoplašil. Lov na třepačku je fantastický a napínavý. Celé drama vidím na vlastní oči. Koník tančí na hladině ve svůdném rytmu a záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Tloušť je velký bojovník a zdolávání na dlouhou dobu vyplaší celé hejno, které uprchne do bezpečí. Je proto dobré pokusit se hned napoprvé ulovit tu největší rybu. Pokud uniknou zpět do hlavního toku, pokračuji v chytání s koníkem v říčním proudu. Splávek opět bez olova, pluje volně položený na hladině. Nástraha poskakuje po dně nebo se třepotá ve sloupci a když ryba zabere, vyrazí splávek jako šíp proti proudu. Tento způsob funguje hlavně v mělčích partiích řeky. V hlubších vodách dovážím splávek malými bročky. Hloubku nastavím nad dno, protože tloušť vyhledává potravu nejraději ve sloupci. Je to opravdový všežravec a díky této vlastnosti a silnému apetitu si vysloužil přezdívku vodní prase, které spase opravdu všechno. Nejčastěji používám těstoviny, veku, kukuřici, červy a žížaly.Velmi dobře bere na třešně i jiné peckovité ovoce. Někdy je třeba tlouště na tento druh nástrahy naučit a několik dní předem vnadit.

Zabere i na rybičku
Nevím, čím to je, ale znám několik revírů, kde tloušti na rostlinné nástrahy, těsta, ani kolínka nereagují. O to mají větší chuť na maso. Jedno léto jsem vyrazil lovit candáty na Lužnici u Dobronic. Kamarád mi prozradil skvělé místo pod jezem. Za soumraku nastražuji dvě mrtvé plotičky na dno a těším se na candátí tanec. První záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Kamínek spadne z cívky (viz obrázek) a uvolněný vlasec mizí v temné hlubině. Jeho směr však nevěští nic dobrého, vede do blízkého stromu, spadlého do vody. Moje tušení se vyplňuje hned po záseku. Ryba je ve vázce a nezbývá mi nic jiného, než šňůru utrhnout. Druhý záběr přichází za pár minut. Tak skvělý začátek mě překvapil, ale dravec míří opět do roští. Na nic nečekám a razantně zasekávám. Nad hladinu však vyletí jen olůvko a prázdný háček. Jsem rozmrzelý, ale znovu nahazuji. Tu bestii musím dostat. O záběry není dnešní večer nouze. Přichází třetí, čtvrtý a další, ale tajemná ryba stále uniká. Ke vší smůle začalo silně pršet. Kdo by však balil nádobíčko, když berou a možná to jsou i věčně náladoví candáti. Po desátém záběru už propadám šílenství. Na kost promočený přemýšlím, kde se stala chyba. Když nechám jet rybu příliš dlouho, zajede do vázky a v opačném případě vyjde zásek naprázdno. Ze zoufalství nastražím jenom malinký rybí ocásek a těsně před půlnocí mám konečně štěstí. Papírové čihátko poskočí a spadne z vlasce. Na nic nečekám a rychle zaseknu. Ryba je na háčku! Souboj netrvá dlouho a po krátkém přetahování vyndávám divoce šplouchajícího tlouště, asi třicet centimetrů velkého. Záhada je vysvětlena. Proto ryby prchaly do potopených větví. Candát by se s největší pravděpodobností vrátil do koryta řeky. Tloušti na mrtvé nebo živé rybičky berou spolehlivě. Někdy se však chovají jako mlsní kocouři a chvíli trvá, než zjistíme, jestli mají chuť na maso nebo sladká kolínka. Candát mi na Lužnici nakonec zabral. Druhý den dopoledne ho zlákala pařená houska, nastražená na kapra. Osud bývá někdy plný náhod a překvapení. Naučil mě však chytat tlouště na mrtvé rybičky u dna. Kdo chce mít při rybařině dostatek pohybu, zvolí lov přívlačí. Vhodná je lehčí sestava s drobnější nástrahou. Úspěšné bývají wobblery, rotační třpytky, twistry a smáčci.

Tlouště nezastaví ani velké kuličky boilies
V horkém létě vyrážíme lovit sumce. Využíváme výjimky z rybářského řádu, kdy je na Labi povolen lov sumců nonstop. Počasí nám přeje a vousáči berou. Po východu slunce však šance na záběr rapidně klesá. Sestavuji kaprové pruty s plánem ulovit velkého šupináče. Nastražuji boilies s příchutí makrely o velikosti 20 mm. V klidu se rozvalím na lehátko a protože na kapra se většinou čeká dlouho, těším se na lenošení a střádání sil pro další noční lov. Po pár minutách však přeruší můj klid ječící zvuk hlásiče. Bere ryba! Vyskočím, zvednu prut a zaseknu. Cítím odpor, ale velký kapr to není. Razantní škubání oznamuje, že bojovník se jen tak nevzdá. Je to velký tloušť. Měří 38 cm. Chytím jich ještě několik. Berou na všechny druhy boilies s masovou příchutí, včetně pelet. Nakonec mě zmáhá únava a proto nastražím co nejtvrdší a největší kuličky s ovocnou příchutí. Konečně mám klid. Menší ryby nástrahu sice „ožužlávají“, ale nemají šanci. Místní rybáři mi vyprávějí o velkých tlouštích nad padesát čísel. V těchto vodách považují takovou rybu za běžný úlovek.

Ideální ryba pro zimní měsíce Pravdou je, že na lov tloušťů mám většinou málo času. Od dubna začínají brát kapři a v červnu začíná sezóna dravých ryb. Na vodní prasátko si vzpomenu až na konci roku, kdy se voda ochladí a většina ryb přestane brát. Štiky a candáti jsou sice stále při chuti, ale s nástupem nového roku roztáhne svoje perutě anděl strážný v podobě rybářského řádu a dravcům nastane zasloužený čas hájení. Teprve pak přijdou na řadu milovaní tloušti. Hledání ryb na velkých tocích bývá problém, který vyžaduje určité zkušenosti. V zimních měsících se tloušti zdržují v nejhlubších partiích řeky, na rozhraní tišiny a proudu. Chladná voda je většinou hodně čistá a příroda se zabalí do pošmourného, šedivého hávu. Z tohoto důvodu volím nenápadné oblečení a stejnou pozornost věnuji i pohybu na břehu. Dupání a praskot větví při chůzi, může ryby nadlouho vyplašit. Stejně tak i hlučné bouchání dveřmi auta nebo můj stín dopadající na vodní hladinu. Tloušti žijí v místech s dostatkem úkrytů. Vyhledávají balvany, potopené větve, stromy a další překážky. Odtud vyrážejí na lov. Pro úspěšný lov je důležité jemné náčiní. Nenápadný splávek a menší háček je samozřejmostí. Nejraději chytám na jeden prut a ryby hledám. Chodím kolem vody a prochytávám nadějná místa. Tloušti jsou hodně zvědaví a velmi dobře reagují na pohyb. Je proto dobré během lovu něco do vody hodit. Stačí několik kousků návnady nebo klidně i kamínků. V pohybu musí být i nástraha. Při lovu na plavanou nastavím hloubku těsně nad dno a nástrahu nechám volně unášet. Jakmile se zastaví, nahazuji znovu. Ideální zimní nástrahou jsou žížaly, rousnice, ale i drůbeží střívka a kousky jater.

Vyrážím na Sázavu
Tuto řeku navštěvuji celoročně a o početných tlouštích hejnech proto dobře vím. I přes to, že není typickou rybou dna, mi často zabral na feeder. Nejvíc na červy nebo kukuřici. Pamatuji dny, kdy brali dokonce jenom tloušti. Žádné velké kusy, většinou 10 – 25 cm. Zajímavé je, že v některých obdobích naopak nezabral ani jeden. I tloušti mají své dny. Od rybářských kolegů, kteří propadli přívlači, si často vyslechnu vyprávění o souboji s velkým tlouštěm přes čtyřicet čísel. Plný nadějí vyrážím tuto skutečnost prověřit. Je začátek listopadu, takže paleta nabízených nástrah je poměrně bohatší. Je krásný, sluneční den. Nejdřív vybalím jemný, vláčecí prut a zkouším štěstí na populární smáčky. Dokonalá imitace rybího potěru poskakuje po dně, ladně proplouvá proudem a dráždivě vyčkává v tišinách. Postupně měním i barvy, od přírodní, po bílou a červenou. Ta zaujala několik menších okounů, kteří ji pronásledovali až ke břehu. Nezabral však žádný. Na řadě jsou živé rybičky. První prut nahodím na štiku k potopenému stromu. Druhý už patří jenom tloušťům. Pomocí těžkého olova změřím hloubku, nastražím malou střevličku východní a nahodím do tišiny za stromem. Malinký splávek „pumpuje jako divý“, ale vystrašená rybička žádného dravce nevydráždila. Minuty ubíhají, několikrát měním hloubku a stále nic. Střevličku nahrazuji hrouzkem, ale ryby neberou. Takové krásné místo a nezabere ani šupina. Nemůžu pochopit, že na rybičku nezaútočí ani menší okoun, který pronásledoval červeného smáčka. Nevýhodou zimního období je velmi krátká doba lovu. Rychle se začíná šeřit a zbývá mi poslední hodina. Tolik jsem si tlouště přál, ale tak už to chodí. Všechna přání nemohou být vyslyšena. Na ty méně úspěšné dny každý rybář časem zapomene a v mysli mu zůstanou jen báječné zážitky skvělých soubojů. Začínám snít, když tu náhle dostanu spásný nápad. Rousnice! Několik mi jich zbylo z minulé výpravy. Pouštím hrouzka na svobodu a napichuji rousnici. Znovu nahodím do tůňky, kde na svůj krutý osud marně čekaly nástražní rybičky. Splávek se ani nestačí usadit na hladině, trochu se nakloní, potom poskočí a pomalu se rozjíždí do koryta řeky. Zbrkle zaseknu, až splávek vyletí z vody a zamotá se do stromu za mnou. Potichu si nadávám. Taková amatérská chyba. Je jasné, že při chytání na velkou rousnici nesmím sekat hned, ale počkat, až se ryba zažere. Po chvilce nahazuji do stejného místa. Ruce se mi chvějí, jakoby mi kolem splávku kroužila metrová štika.

Ryba naštěstí bere znovu. Nejdřív jenom několikrát ťukne a potom se pomalu rozjíždí. Splávek mi připomíná potápějící se ponorku. Už vidím jenom periskop, ale i ten po chvilce zmizí. Tréma je pryč a čekám na vhodný okamžik. Ani nevnímám, že se zatím úplně setmělo. Zaseknu a cítím tah ryby. Po celodenním čekání si slastně vychutnávám několik vteřin souboje, toho fantastického zážitku, který mě nikdy neomrzí a který mě jako magnet neustále přitahuje k vodě. Tloušť zakončil divokou jízdu v podběráku. Není sice trofejní, měří 33 centimetrů, ale ke štěstí mi stačí, protože neodejdu s prázdnou. Kdesi ve svém nitru si odnesu nádherný zážitek. Dnes lov končí, ale zítra budu pokračovat. Jsem bohatší o další zkušenost a příště už možná přelstím opravdového sázavského obra.

Poslední rada
Nezapomeňte, že od 16. března do 15. června je jelec tloušť v mimopstruhových revírech hájený.
Tak ať vám berou.
Howgh!

Autor: Zdeněk Hofman

Rujana

Zpět

Rujana aneb Lov velkých štik

Příběh první lodi

Vyrazit na ryby v zimě a ještě k tomu na sever je ten nejbláznivější nápad, jaký může člověk dostat. Naše parta takové nápady má. První únorový den roku 2009 je ve znamení teplot pod bodem mrazu. Fouká silný severní vítr a moře je rozbouřené. Šest rybářských nadšenců přesto nastupuje v přístavu nedaleko městečka Schaprode do dvou rybářských lodí a po chvíli již pluje ledovou tříští, která pokrývá hladinu kolem břehu. Kaše z drobných kousků ledu mi připomíná míchané drinky. Lahodné nápoje se však většinou popíjejí v teple.

Nás čeká sedm hodin zimy a mrazu. Následné utrpení je však vyvážené napětím a touhou po splnění rybářských snů. Zátoky na Rujaně jsou jedním z nejlepších lovišť velkých štik v Evropě. Metrová štika je v těchto vodách běžný úlovek a chytají se i mnohem větší, až v délce 140cm. Průvodce v naší lodi se jmenuje Torsten. Je to ostřílený, asi třicetiletý chlapík. Umí perfektně vláčet a díky moderní technice ví o každém dobrém lovišti. Co mě nejvíce překvapilo je, že štiky budeme lovit na mělčinách. Nejvíce záběrů je prý v hloubkách do tří metrů. Osobně bych v zimě hledal ryby v nejhlubších partiích zátoky.

Vyplouváme
Cesta na první loviště naštěstí netrvá moc dlouho. Rychlá plavba a stříkající voda ještě násobí vládu ledového království. Dávám si šálu přes pusu, mrazivý vzduch se nedá dýchat a tuhne mi brada. Torsten vypíná motor a hodí do vody driftovací vak. Připravujeme pruty, zahříváme se svařákem a německý náčelník vyndává obrovský kbelík plný nástrah. Každý vyfasujeme po jedné velké gumové rybě. „Musíme zjistit, na kterou barvu berou,“velí Torsten.

To je dobrý nápad, protože experimentování na vlastní pěst je zbytečná ztráta času a málokdo může potom úspěšnou nástrahu půjčit i ostatním kamarádům. Na Rujanu stačí přijet jenom s prutem, navijákem, pletenou šňůrou a pevným ocelovým lankem. Osvědčené nástrahy vám rádi půjčí ochotní průvodci. Patří mezi ně i hlavně velké gumy. Minimální velikost je 15 cm. Torsten nám ukazuje dokonce 30 cm twister bleděmodré barvy, který je úplně rozkousaný. „Je velmi účinný, když táhnou sledi,“ vypráví vážným hlasem. „Minulý rok jsem na něj během půl hodiny chytil dvě obrovské štiky. Měřily 120 a 122 centimetrů.“ Nevěřícně zíráme na úspěšného lovce a snažíme se si představit zdolávání takových megatorpéd. Začínáme lovit. Echolot ukazuje třímetrovou hloubku. Nahazuji zelené kopyto, Martin červené a kluci vzadu žluté a modrobílé. Po nahození začínám pomalu navíjet a úplně zapomínám na studený vítr a bouřící moře. Chvílemi mám sice problém udržet stabilitu, ale ani bláznivé houpaní lodi mě neodradí od dalších hodů. „Mám ji!“ zakřičí po několika hodech Martin Štěpka. To je neuvěřitelné. Martin opravdu táhne štiku. Po patnácti minutách lovu. Vloni jsme na první záběr čekali více než půl dne. Martinova štika je už skoro u lodi. Drží se v hloubce a vypadá to, že nebude nejmenší. Bojuje divoce, ale nakonec prohrává. „Tak pojď holka,“ směje se úspěšný lovec a navádí unavenou rybu k Torstenovi, který ji zkušeným chvatem vyndává z vody. Rychle připravuji fotoaparát. Rujanští vyznavači metody chyť a pusť, chtějí rybu co nejdříve vrátit do jejího živlu. Štičí divoška měří 88 centimetrů. Je nádherně zbarvená. Mohutné bílé břicho přechází postupně do šedozeleného odstínu, který je na hřbetě úplně tmavý a posetý drobnými bílými šupinkami. Nažloutlé tygří pruhy, výrazné hlavně u malých štik, se už dávno změnily v jednotlivé skvrny. Je to opravdová královna vod. Elegantní, tajemná krasavice, kterou člověk miluje, ale trochu se ji i bojí. „Berou na červenou,“ praví anglicky náš náčelník a rozdává nám další „rudochy“. „To je hrozná barva,“ kroutím nevěřícně hlavou. Jako vyznavač lovu na přirozenou nástrahu mi podobné odstíny dělají problémy, ale je hodně zataženo a proto asi pestrá barva dobře funguje. Od této události už z naší bárky létají do všech stran jen červená kopyta Relax. Na každém lovišti se udržíme asi patnáct minut. Potom nás vlny odnesou do hlubších partií a je třeba změnit lokalitu.

Metrovka
„Změna místa, ryba jistá,“ volám na Jiříka. Popíjíme svařené víno, kluci kouří a Torsten vytahuje driftovací vak. Za pomoci JPS plujeme vstříc dalším dobrodružstvím. Během jízdy ve velkých vlnách, se opařím svařákem a je mi konečně teplo po tváři. Stává se ze mě ostřílený mořský vlk, který necítí bolest a to ještě nevím, že brzy dostanu do hlavy kopytem s dvaceti gramovou hlavičkou. Další záběr má náš lodivod. „Big pike,“ křičí radostně a má pravdu. Na hladině se překulilo mohutné rybí tělo. Zmrzlýma rukama se snažím nastartovat kameru, ale souboj je rychle u konce. V mrazivé vodě štiky moc nebojují nebo jsou na občasnou exkursi do lodi už zvyklé a nechtějí se zbytečně vysilovat. Měří rovný metr. Torsten se usmívá, jakoby se nechumelilo. Zřejmě vůbec netuší, že pro nás je metrovka magická hranice, která znamená úctu a obdiv ostatních rybářů. „Hoši, to nemá chybu, dvě ryby za hodinu je dobré znamení!“ zvolá Jirka Kraetzer a ví, co říká. Je jedním z členů loňské výpravy, kdy naši loď navštívily jen tři štiky. Metrovka je už dávno doma a my dřeme jako blázni. Taháme však jenom trávu, která tu roste i v zimě. Zkoušíme různé barvy i tvary nástrah a házíme a házíme. Několikrát měníme loviště, až konečně najdeme to pravé. Další ryba zabrala Jiříkovi. „Je tam, cítím jak se mrská,“ hlásí šťastný lovec a vyvrací tak naše pochybnosti, že zasekl další travnatý drn. Vítr, který naráží do ohnutého prutu, vydává hvízdavé zvuky a ještě více tak umocňuje dramatickou atmosféru. Jirka je ve svém živlu a užívá si okamžik, pro který sem přijel. Je už sice jasné, že nejde o trofejní rybu, ale to vůbec nevadí. Souboj je nádherný a velká štika může zabrat příště. To se Jirkovi opravdu splní, ale zatím nic netuší a vychutnává si okamžiky s divokou pětasedmdesátkou. Ta už se šplouchá na hladině. Pořizuji několik snímků, ale za stálého houpání lodi si vůbec nejsem jist jejich kvalitou. Jirka završuje celý koncert závěrečným akordem a štika je v posledním tažení. Torsten přebírá vládu nad poraženou rybou, vítězně se šklebí protože ví, že s každou ulovenou štikou roste jeho popularita a sláva. Osud je k nám ten den spravedlivý a čtvrtý záběr mám já. Čekal jsem na něj při každém hodu a přesto mě překvapil. Těžko popisovat ten radostný pocit, když ucítíte tvrdou ránu do prutu a ve zlomku vteřiny i cukání ryby. „Čika, čika hííí,“ indiánský bojovný pokřik se z mých úst nese díky severnímu větru až k pobřeží. Mám štiku a vypadá to, že není malá. Pro jistou ještě jednou přisekávám. Ze zkušenosti dobře vím, že velká štika někdy nástrahu jenom pevně drží ve svých čelistech a háčky se vůbec nezaseknou. Ve vhodném okamžiku potom otevře tlamu a je volná. Na opačném konci zůstává zklamaný rybář. To se nesmí stát. Po druhém záseku se stávám pánem situace. Ryba stojí nehybně u dna a třepáním hlavy se snaží zbavit kořisti. Tuší, že ulovené sousto je příčinou neznámé síly, která ji táhne k lodi. Najednou prudce vyrazí a snaží se zachránit únikem do hloubky. Musím povolit brzdu a špičkou prutu vyrovnávám bojovné výpady. „Kluci držte mě nebo půjdu za ní,“volám na kamarády. Všichni se smějí, protože to bere a nebyla to marná cesta. Nejvíc se směje Torsten a víme proč. Je nejlepší lodivod a stopař zubatých torpéd v celém Baltském moři. Štika nakonec nebyla tak velká, jak jsem zprvu myslel, ale to jsem celý já, věčný snílek. Těch několik vteřin skvělého boje jsem si opravdu užil. Měřila 83 cm. Při focení jsem se však tvářil, jako bych ve svých na kost promrzlých pažích, svíral opravdovou stotřicítku. Je to paráda, každý máme jednu chycenou štiku a jedeme na další místo. Dávám si na chvíli oraz. Popíjím svařáček a sleduji hukot na lodi. Chytání na Rujaně není příliš romantické. Břehy jsou v nedohlednu a moře pořád stejné. Dominantu kraje narušují všude přítomné větrné elektrárny. Překvapuje mě, že jsou dvoj a trojlisté. Tuto rozdílnost si jako autor kreslených vtipů okamžitě vysvětluji faktem, že slouží na výrobu proudu o napětí 220 a 380 voltů. „Torsten má štiku,“ přeruší Martin moji pohodičku u teplého vínečka. Otáčím se na záď, kde už náčelník kmene Rujana zpracovává další kořist. „To si dělá srandu, teď jsi na řadě ty,“ volám na Martina, který chytil prví štiku a podle pořadníku má tedy chytit pátou. „Jestli to bude metrovka, tak si budu stěžovat,“ praví výhružně Martin s úsměvem na tváři. Štika je krásná, ale do metru ji chybí tak rok života. Torsten se nechce ani fotografovat a je jasné, že pro tyhle účely musíme chytit větší. Štička opouští palubu a pokračujeme v lovu. Zbývají ještě asi dvě hodiny. Mrznou mi nohy a díky děravým botám si konečně v praxi vychutnávám rčení: když vám teče do bot. Tady na severu je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Pro jistotu zjišťuji, kde se bere v lodi voda. Scénu z potápějícího Titaniku přenechám provždy Leonardu di Capriovi. Jirka, který chytá s Torstenem na zádi, mě uklidňuje. S lodí je všechno v pořádku, voda vytéká při přejíždění z driftovacího vaku. Martin se nechce smířit s faktem, že ho náčelník Rujana předběhl a do dalších hodů dává opravdu všechno. Mně zachutnal svařák a volím roli pozorovatale. Mám tak jedinečnou příležitost vychutnat si další záběr od začátku do konce a každý metr zdolávání ještě zapít lahodným vínečkem. Štika zabrala po zásluze opravdu Martinovi. Nejdřív ji musí povolovat a krotit divoké výpady. Ve snaze o záchranu prchá zaseknutá ryba co nejdál od lodi. Martin ale neztrácí hlavu. Po chvilce už začíná navíjet a získává zpět vymotanou šňůru.. Štika opouští dno a bojuje u hladiny. Poslední zbytky sil vloží do mohutného výskoku a potom se odevzdaně položí na bok. Připisujeme si tak na konto šestou rybu. Torsten obvolává ostatní rybářská plavidla a zjišťuje, že zatím jsme jasní favoriti. Tolik ryb nemá nikdo. Poskakujeme mrazem a radostí.

Šťastná sedmička ukáže, kdo je v lodi jednička
Náčelník Rujana vytahuje osmdesátku a po chvíli ještě jednu. Ujímá se tak jasného vedení. To už není náhoda. Nenápadně začínám po našem průvodci pošilhávat a špionážní postřehy si vrývám do mysli nezapomenutelným písmem starých vikingů. Technika vláčení místní vydry, je pozoruhodně jednoduchá. Nahodí nástrahu co nejdál od lodi, chvilku počká až dopadne na dno a pak začne pomalu navíjet. Prut drží sklopený k hladině ve směru šňůry. Žádný pohyb, ani zvedání nástrahy. Nic. Jen stereotypní nahazování a navíjení. Zprvu se nám tento způsob vůbec nezdá. Jsme zvyklí s gumovou nástrahou pracovat. Občas zpomalit, nechat ji klesnout na dno a znovu navíjet. Když však Torsten uloví další štiku, začínáme se přizpůsobovat. Jako bubeník volím dokonce i stejný rytmus navíjení. Oba máme navijáky 2500 a vysleduji, že Torsten navíjí v tempu semaforské písničky Marnivá sestřenice. „Měla vlasy samou loknu,“ zpívám si potichu a navíjím. Ve velkých vlnách ztrácím místy kontakt s nástrahou, ale makám naplno. Ve třetí sloce konečně přijde záběr. Cítím divoké škubání a krátké výpady do všech stran. Nebude trofejní, brzda navijáku zůstává naprosto v klidu. Po krátkém přetahování se objevuje na hladině. Čekám na poslední výskok a pak už ji v klidu přitáhnu k lodi. Měří asi osmdesát centimetrů. Náčelník Rujana ji ladně uchopí za hlavou a s úsměvem prohodí: „Baby paik!“ Jsem rád, že si oblíbil moji legrační angličtinu a štičí děťátko po chvilce putuje do ledového domova. Martin mi gratuluje a praví: „To jsou věci, viď Zdeňku. Chytit takovou štiku u nás v Čechách, tak se o tom bude mluvit nejmíň týden a tady se ani neměří.“ „Máš pravdu, Torsten nechtěl měřit ani tu metrovku. Udělal to jen kvůli nám. Oni oslavují jenom stodvacítky a větší.“ Přijíždíme na poslední lovišťě dnešního dne. Jsme promrzlí na kost, znaveni věčným házením, ale spokojeni. Štiku si chytil každý a to je důležité. Náčelník Rujana nám však připraví pěkné rozloučení, štičí hattrick. Na první hod mu zabere štika, pak druhá a třetí. Všechny tři štiky jsou stejně velké, kolem osmdesáti. Trochu propadáme depresi, protože nechápeme, jak je to možné. Stejné nástrahy, stejná technika lovu a přesto je všechno jinak. Zatímco my tři nechytíme vůbec nic, tak Torsten v klidu vytáhne tři štiky. „Zítra mu to nandáme,“ uklidňujeme se navzájem při zběsilé jízdě do přístavu. Torsten asi spěchá na rande, protože se řítí na plný plyn a loď jen klouže po vlnách. Nejhorší je, když narazí do nějaké větší. Vlna se divoce rozstříkne a pokropí celou palubu. Voda na nás okamžitě mrzne. Při vystupování z lodi nemůžu vůbec ohýbat nohy v kolenech a ke všemu musíme ještě skočit z lodi na molo. K autu se už doslova plazíme.

Konečně teplo
Penzion je nádherný a hlavně vytopený. Všude na zdech visí zarámované fotografie se štikami nad patnáct kilogramů. Ani nejsvůdnější modelky v sexy prádelku by nás nedovedly tak vášnivě nabudit, jako štičí favoritky v náručí šťastných rybářů. Po dobré večeři šéfkuchaře Jiříka, který připravil srnčí ragú, otvíráme lahev slivovice a plánujeme další den. Vzpomínáme na výpravu v loňském květnu, kdy jsme za dva dny chytili jenom tři štiky. Pravdou je, že jedna měřila devadesát pět a druhá dokonce sto deset. Obě však chytil průvodce Robert. Jirka chytil jednu sedmdesátku a já s Radkem jsme byli bez ryby. Na Rujaně je během celého roku největším problémem počasí, které se mění každým dnem. Večer přijedete, svítí sluníčko, ale ráno už je všechno jinak. Začne foukat silný vítr a lodě vůbec nemohou vyplout. Rozbouřené, mělké moře se navíc zakalí a voda je plná plovoucí trávy, ve které nejde vůbec vláčet. Trvá několik dní, než se pročistí a tráva odpluje. Mezi tím může začít znovu foukat a celá situace se opakuje. Hezké počasí bez větru je příjemné, ale štiky moc neberou. Pokud se vám podaří přijet v době, kdy fouká přiměřeně, moře není zkalené a tráva drží u dna, jste velmi blízko k nezapomenutelným zážitkům a trofejní štice. Nejlepším obdobím k lovu jsou podzim a zimní měsíce. V březnu a dubnu je hájení, takže zbývá květen a možná červen. Pak přijedou rekreanti. Rujanu nedoporučuji začátečníkům a to ze dvou důvodů. Buď nechytí vůbec nic a propadnou depresím nebo hned napoprvé chytí až moc velkou štiku a nasadí si laťku tak vysoko, že ji po zbytek života už nepřekonají. Nejhorší je, že člověk je zcela odkázaný na průvodce, který najde díky JPS úspěšná místa. Žádná romantika, jako třeba ve Švédsku v rákosových zátokách, skalnatých útesech a přítocích řek. Nic, jen házení jako v Kolbence.

Druhý den
Počasí se umoudřilo, mraky zmizely a přestal foukat studený vítr. Konečně vidíme i slunce. Radujeme se však předčasně. Štiky přestaly brát. Jezdíme z místa na místo, ale vše je marné. Náčelník Rujana nasadil do hry woblery a postupujeme stejně, jako první den. Každý vyfasuje jednu barvu a jdeme na to. Štiky se ale nehlásí. Prochytáváme úplné mělčiny kolem jednoho metru. Zkouším i osvědčeného jerka, který byl tolik úspěšný ve švédských mělčinách. Stále nic. Slunce putuje po obloze, čas běží a jsme v půlce lovu. Náhle začíná foukat vítr a počasí se začíná měnit. Omotávám si šálu kolem pusy, ale ze severního větru mám radost. Je to naděje. Loď se začíná houpat a najednou to přijde. Torsten zakřičí něco německy, otočím se a vidím ohnutý prut a náčelníkova zářící očka. „Ty kluku německá, jak ty to děláš?“ volám na něj na oplátku česky. Torsten pomalu navíjí a vychutnává vytoužený záběr. Štika není velká, ale důležitá. Víme, že začaly brát na modrobílou barvu. Odhadujeme velikost na sedmdesát centimetrů a pokračujeme v lovu. Náš průvodce je hotový nezmar. Bere mu další štika. „Baby, baby pike,“ pozpěvuje si veselý chlapík a ladně zpracovává další sedmdesátku.

Začínám se trochu nudit. Doufali jsme, že do dnes porazíme a zase nám uniká. Vlny nás odplavily do blízkosti německých kolegů. Vytahuji foťák a začínám si jejich loď fotit. Nejdřív z dálky, ale najednou si všimnu, že se tam něco děje. Přiblížím si obraz a vidím, že jeden prut je ohnutý. Mají záběr. Mačkám spoušť, aniž tuším, jak velkou štiku táhnou. Uběhne ještě několik dlouhých minut, než se hladina rozstříkne a před přídí lodě vyskočí nad hladinu ohromná ryba. Je to běs a nádhera současně. Šťastný rybář si však určitě prožívá horké chvilky. Vychutnává si souboj, ale těší se na jeho konec. Štika už naštěstí nedobrovolně vklouzla do podběráku, ve kterém zuřivě mlátí ocasní ploutví a točí se jako veliký válec. Hoši mají problém dostat mohutnou rybu do lodi. Někde se jim asi zamotala a v podběráku visí přes bok lodi. Rybářská parta nakonec vítězí. Fotí se s ní všichni společně a tak to má být. Trofejní ryba je zásluhou všech a je úplně jedno, kdo ji zasekne. Vydržet takové utrpení a zimu se podaří jen díky kamarádství a solidaritě. Torsten volá na vítěznou loď a zjišťuje, že štika měří 115 cm. Přejíždíme na další loviště a jsme nabuzeni, jak chrti ve startovních boxech. Další místo je opravdu úspěšné a štiky berou. Tentokrát zabodoval Martin. V prvních vteřinách možná doufal, že je to vysněná metrovka, ale jde zase o menší model kolem osmdesáti. Snižujeme zase o menší model kolem osmdesáti. Snižujeme tak vedení, ale jen na pár vteřin, protože náčelník Rujana táhne další kus. To Martina vyprovokovalo natolik, že zasekává druhou štiku. „Chce to navíjet co nejpomaleji, ale natáhnout po dně, nejlépe těsně nad trávou,“ radí Martin nám, méně úspěšným lovcům. Posmutněle se ke kamarádovi se stejným osudem otáčím a mám tak jedinečnou šanci spatřit začátek souboje s kapitálním dravcem. Velká štika zaútočila na Jirkovu nástrahu těsně u lodi. Jestli ji pronásledovala z hloubky nebo ležela v trávě pod námi, se už nikdy nedovíme. Voda vysoko vystříkla, štika popadla bleděmodrou gumu a v mžiku zmizela zpět pod loď. Překvapený Jirka na vteřinu zahlédl mohutné tělo gigantických rozměrů. Podvědomě zasekl a rychle povolil brzdu. Obrovský štika prudce vyráží do hloubky. Všechnu sílu vkládá do prvních vteřin souboje to je zlé. Špičku Jirkova prutu vtáhne až pod kýl lodi. Jirka stojí na zádi, ale šňůra vede pod příď. Zkušený Torsten začíná okamžitě vydávat povely. „Zdeňku, vykašli se na foťák a vyndej všechny pruty z přídě, ať může Jirka přeběhnout na tvoje místo. Martine, ty musíš na záď, rychle, rychle!“ Šňůra pod lodí někde drhne a Jirka ztrácí kontakt s rybou. „Asi mi utekla,“ praví a trochu povoluje šňůru. „Ne, ne,“ volá Torsten, „radši znovu zasekni a drž ji!“ Jiřík zasekne, ale šňůra zůstává volná. Velká štika utekla. To je smutný konec příběhu. Osud však stojí spravedlivě na obou stranách. Je čas k návratu. Opouštíme poslední loviště a těšíme se na teplo domova. Loučíme se s rozbouřeným Baltským mořem, usměvavým náčelníkem Rujanou Torstenem a jeho plechovou kocábkou. Kdesi v hlubinách odpočívá po vítězném souboji kapitální štika. Je unavená, ale zase o něco zkušenější. Ví, že musí rybáře překvapit a všechnu sílu vložit do prvních vteřin zápasu. Je obrovská a ve vodním světě už nemá nikoho, kdo by ji překonal. Těší se proto na další rybáře a možná to budete právě vy, komu příště zabere.

Autor: Zdeněk Hofman

Kde žijí velké štiky

Zpět

Kde žijí velké štiky?

Splávek u bójky nečekaně poskočil a zmizel pod hladinou. Nevěřícně zírám a čekám, co se bude dít. Neděje se však vůbec nic. Žádný tah vlasce. Nic. Každá vteřina se zdá nekonečnou. Splávek se nečekaně vynoří a tancuje po hladině. Není to však tanec nástražního karáska. Ten už je v rukou božích. Mohutné čelisti se nad ním navěky zavřely. Splávek se podivně chvěje a je malinko víc potopený. Za „nitky“ už tahá mnohem větší ryba. Je ale velmi opatrná. Ani si nejsem jistý, jestli je to záběr nebo si s rybkou jen tak hraje. Možná se chce kořisti dokonce zbavit, protože prohlédla léčku. Nevím vůbec nic. Ruce přestaly podléhat myšlenkám, řídí se vlastním instinktem. Držím kolmo k nebesům vztyčený prut a razantně zasekávám.

Souboj začíná
Mým tajným přáním byla štika, ale větší šanci měl určitě sumec, který se loví hlavně v noci. Nezabralo však vůbec nic. Ráno zase nasedám do člunu a znovu zavážím k bójkám. Teď za svítání už ve štiku věřím. Líčím však v místech, kde ji nikdo nehledá. Uprostřed řeky s rovným dnem, bez úkrytů a jam. Dno je tady rovné jako fotbalové hřiště, jen v korytě se svažuje víc do hloubky. Kdysi se tady těžil ze Sázavy písek a byla tu až čtyřmetrová hloubka. Dnes je dno zanesené a hladina dosahuje za normálního stavu maximálně dvou metrů. Nedostatkem vody však trpí celá řeka.
Kde žijí velké štiky a proč se jich u nás uloví málo? Tahle otázka mě provází celý můj rybářský život. Chytám pochopitelně všechny druhy ryb, ale štika mě magicky přitahovala od dětství. Jako malý kluk jsem na jaře stopoval velké štiky, které u Smiřic vyplouvaly z hlubin Labe do jeho přítoků. V mělčinách plných trav se třely. Některá jikernačky měřily přes metr. Jedinečnou podívanou štičích námluv mi bylo dopřáno vidět dokonce několikrát za život. Pln očekávání jsem se vždycky těšil na zahájení lovu dravců a na místě u potoka seděl už o den dřív.



Vysněná metrovka ale nikdy nezabrala
„Velké štiky jsou mazané a nedají se jen tak přelstít!“ tvrdili mi mnozí rybáři. „To víš, na tření připluly do potoka z celé řeky. Proto jsi jich tu tolik viděl. Teď už jsou kdoví kde.“ To bylo nejčastější vysvětlení rybářských neúspěchů. Mnozí se smířili s faktem, že štiky po tření odplují a rozjedou se po celé řece. K radosti jim stačila každá slušnější štika, která zabrala na přívlač nebo živou rybičku nastraženou pod keřem. Uplynula spousta let. Několik větších štik se mi podařilo chytit, ale otazníky zůstávaly dál.

Na zkušenou do světa
Moje cesty za poznáním vedly na sever. Do Skandinávie. Země tisíců jezer a řek jsou svými nekonečnými vodními pláněmi pro tyto dravce jako stvořené. Štika patří v místních vodách k nejčastěji loveným rybám. Při první výpravě do Švédska mě však místo vysněného štičího ráje čekalo zklamání. Štiky sice braly, ale jen malé. Nebyl problém chytit kusy 50-70 cm. Po těch velkých se však slehla zem. Vlastně voda. Při dalších a dalších návštěvách Švédska, Aland a Norska mi modravé vodní hlubiny začaly vydávat jednotlivé části mozaiky štičího života. Bylo mi jasné, že teď to nesmím vzdát. Následovaly stovky hodů do rákosových tůní na Alandech a tvrdá škola hlubinné přívlače v azurových jezerech Norska.
Poznal jsem rozdíly v chování těchto nádherných dravců na jaře a na podzim. Chytal jsem divoké štiky v tropických vedrech a klepal se zimou v nečekaných mrazech. Pamatuji si na chvíle, kdy mi mrzly nohy a současně jsem měl od sluníčka spálený nos. Nebyla to však marná muka. Vodní hladina jakoby se rozestoupila a já nahlédl do štičí kuchyně, obýváku i ložnice.
V nejdelší řece Švédska Nedre Dalälven mi konečně zkřížila cestu první metrovka.

Tajemství odhaleno
Na jaře připlouvají štiky ke břehu. V mělčinách se vytřou. A jakmile se voda oteplí, vracejí se do hloubky. Leží u dna, daleko od břehu a za kořistí jen opatrně stoupají ve sloupci nebo popojíždějí po dně. V tom je štika opravdový mistr. Dokáže stát hodiny bez hnutí. Jak ucítí kořist, začne se k ní pomaloučku přibližovat. Pomáhá si jenom ploutvemi za hlavou. Střídavě, jako by pádlovala, se opatrně sune temnou hlubinou. Z dostatečné vzdálenosti náhle vyrazí a bleskovým švihem překvapí nic netušící rybku. Hladina se ani nepohne. Veškeré drama se odehrává v hloubce.
Štiky také nežijí o samotě ve svém stanovišti, do kterého nikoho nepustí. Opak je pravda. V místě, kde chytíte jednu štiku, počítejte s dalšími. I velké štiky žijí pohromadě a často migrují. V případě nedostatku potravy přeplouvají z jednoho loviště na druhé. V ústí švédské řeky Lillan jsem v jedné z jejích zátok chytil vedle sebe štiky 65, 90, 105 cm. Všechny zabraly na živou rybičku během půl hodiny.
Při vláčení na Alandských ostrovech nám dalo vždy největší práci najít štičí stanoviště. Přejížděli jsme z místa na místo. Pokud po deseti hodech nepřišel záběr, bylo jasné, že musíme jet dál. Chycení první štiky byl vlastně povel k lovu. Jen několik metrů vedle sebe číhali další dravci. Někdy z jednoho stanoviště zaútočilo na naše šedomodré twistery i více než pět štik o velikosti 60-90 cm. Přitom sousední zátoky byly zcela opuštěné.
V norských jezerech Aspern a Ara, která leží asi 150 km jižně od města Oslo, jsem začali hledat štiky v hloubce uprostřed jezera. Dva dny trvalo získání důvěry v hlubinnou přívlač. Není jednoduché poznat, že nástraha pluje těsně nade dnem. Echolot naměřil hloubku 10-25 metrů a zcela rovné dno. Právě tady zabraly ty největší kusy. V temné hloubce braly štiky na obří wobblery 20-25 cm. Ještě víc se osvědčily mrtvé plotice stejné velikosti. Táhnout velkou štiku z dvacetimetrové hloubky, kterou nechce opustit, je nádherný zážitek a opravdový boj. Do poslední chvíle netušíte, jak je velká. Někdy vám dá zabrat i obyčejná sedmdesátka. Trolling, neboli hlubinná přívlač, se osvědčil. Velké štiky ležely uprostřed jezera a romantické zátoky u břehu vydaly zase jenom malé a menší štiky. Lov na živou rybku nebylo možné vyzkoušet, protože je na území celého Norska zakázaný.



Jak je to v Čechách?
Zkušenosti ze Skandinávie se staly základem pro moje úvahy o životě velkých štik v našich vodách. Teď už vím, že u břehu chytím jen malé jedince. Strom padlý do vody vypadá sice velmi atraktivně, ale takové místo je hodně prochytané. Snad každý den křižují tento báječný štičí úkryt desítky dokonalých rybích napodobenin, kterým žádný dravec neodolá. Pak se ale nikdy nestane postrachem vod. Postrachem všeho živého.
Velká štika bydlí jinde. Žije v místech, kde si rybářovo oko nedovede její úkryt představit, kde fantazie nefunguje a naprostá většina lovců její útočiště přejde bez povšimnutí. V bezpečí hloubky mají štiky šanci dospět a stát se trofejními, až legendárními.
Místo na Sázavě, které jsme si s Luďkem vybrali, je plné malých štik. Občas se tady roznese zpráva o nějaké sedmdesátce, tak tady přece musí žít i ty větší. Snad.
Projíždím Týncem a opakuji si stokrát vyřčenou otázku o výskytu štik. Je 16. června 2008 a lov začíná. Já přijíždím až odpoledne. Luděk už na mě jako vždycky čeká a společně budujeme loveckou základnu a tábořiště. Skoro za tmy přijíždí Jirka Anděl, který je třetím členem naší rybářské expedice. Přiváží proviant a nástrahy. Největší radost mám z velkých karasů 20-25 cm.
„Na sumce budou dobrý, ale na štiku jsou moc velký,“ praví Lůďa.
„Tomu nevěř. Velká ryba chce velké sousto,“ nedám se odradit a připravuji člun. Večer se blíží. Rychle zavážíme bójky doprostřed řeky. Koryto je u protějšího břehu a právě na jeho začátku budeme chytat. Karas okovaný trojhákem mizí do hloubky. Každý nahazujeme ještě jeden prut na těžko. Chomáč rousnic nastražený u dna je velmi lákavý a málokterý sumec mu odolá.
Jirka zkouší štěstí na podvodní splávek. S ním však nemáme žádné zkušenosti. Už dva roky se s Luďkem věnujeme plovoucím bójkám. Postupem času jsme zjistili, že nejlepší jsou trhací bójky s odpojovacím mechanizmem. Splávek se po záběru sám uvolní. Taky jsme hodně ubrali gramáž. Sázava není Rio Ebro. V našich vodách se stokilový sumec neloví každý den. Proč užívat obří splávky na půlmetrové nástražní kapry, když chytáme na dvaceticentimetrové karásky? U velkých splávků není dost dobře poznat podezřelý pohyb nebo záběr menších dravců. Nastražené ryby byly často potrhané a pokousané.
„Asi candát nebo malá štika,“ hledali jsme vysvětlení.
„Letos mají smůlu. S malým splávkem nemají šanci a zaseknu i mazaného candáta,“ pravím vážně a na důkaz svých slov usedám rovnou pod pruty.
Luděk se mám slovům usmívá, ale jeho splávky jsou už taky mnohem menší.
„Copak splávky, ale to počasí,“ odpovídá po chvíli a má pravdu. Sumec má rád teplé a dusné večery s bouřkou. Dnes je spíš zima.
Každý správný rybář ví, jak nádherné je noční čekání na záběr. Příroda ztichne. Bílé ryby přestanou brát a nastává čas dravců. Někdy se splete i kapr. Často bývá hodně velký. Tma navozuje dobrodužnou atmosféru a umocňuje všechny zážitky. V noci je každý záběr událost. Nám však nebere vůbec nic. Jen občasné ťuknutí do rousnice zbystří naši mysl.
„To by mohl bejt ouhoř,“ zasní se Jirka.
„Na ten tvůj sumčí óbrhák by musel měřit nejmíň dva metry,“ potěší ho svojí odpovědí Luděk.

Ten večer jsme nechytili nic, ale nelitujeme
Každá chvilka strávená s kamarády v přírodě patří mezi nezapomenutelné. Jsem rád, že mám v sobě dar umět vystoupit z běžného světa a stát se bezstarostným chlapcem a Vikingem, který má jediné poslání. Žít v přírodě a lovit ryby. Luděk ráno odjel do práce. Jirka přestal věřit bójkám a přeběhl k přívlačářům pod jez. Zůstávám v táboře sám a možná to tak má být. Je 17. června 2008, devět hodin ráno. Válím se bezstarostně na lehátku a netuším, že za pár vteřin se vše změní. Poslední dílek štičí mozaiky je na svém místě a osud se naplnil. Splávek u bójky nečekaně poskočil a zmizel pod hladinou! Bleskově vyskočím z lehátka. Razantně zasekávám. Souboj začíná... Cítím ohromný tah ryby. Sumec to ale není. Ten by tak rychle neopustil dno. Ryba se dostává těsně pod hladinu a voda se začíná doslova vařit. Stříká do všech stran a jen letmo zahlédnu mohutné bílé tělo, které jako by rotovalo kolem své osy. Přestávám navíjet, jen hlídám, aby vlasec nepovolil a byl stále napnutý. Ryba nepodniká žádné výpady do stran a bojuje na místě. To je hodně zajímavé, trochu mi svým mrskáním připomíná obrovského pstruha. Na chvíli zmizí v hloubce. To už ji pomalu přitahuji ke břehu. Náhle nečekaně vyrazí nahoru. Voda vysoko vystříkne a uprostřed velkého víru spatřím obrovskou štičí ploutev. Mohutným tělem prořízne hladinu a já poprvé spatřím v celé kráse vysněnou štiku.

Je to macek!
Brání se opravdu divoce, ale nad hladinu nevyskočí. Sází jen na svoji sílu. To je však špatná volba, protože moje náčiní je hodně pevné. Trochu mě mrzí, že nemám vláčecí prut, abych souboj víc vychutnal. Nakonec jsem ale rád, že už je v podběráku. Je to nádherná štičí bojovnice. Měří rovných devadesát čísel a celá září. Její oko však vypadá velmi přísně a myslím, že by se do mě nejraději zakousla. Ještě stále se nechce smířit s prohrou. Nechce přijmout fakt, že tajemství je prozrazeno.
Štěstí ji opustilo. Metrovka to sice není, ale na naše poměry to velká štika rozhodně je.
Konečně mám odpověď na otázku, kde žijí velké štiky:
„velké štiky žijí tam, kde je nikdo nečeká a je jich víc, než si myslíte!“

Autor: Zdeněk Hofman